Nevárský skvosty ve stínu Himaláje aneb Nepál No. 2

 Nepál zdaleka neni jen země věčnýho sněhu a ledu. Jen pár desítek kilometrů od vrcholků Himaláje najdete bující džungli plnou divoký zvěře, údolí Káthmandú pak ukrývá nejeden architektonickej skvost několika středověkejch nevárskejch království. Mnoho zdejších památek bohužel vzalo při letošnim dubnovym zemětřesení za svý. Náš dnešní článek budiž tedy takou malou pietní vzpomínkou na místa, který už asi nikdy nenabudou podoby, v níž jsme měli možnost je vidět my.

Nepál, země stovky národů a jazyků

  Minule jsme tu napovídali mnohé o Himaláji, ještě jsme jsi ale neřekli skoro nic o Nepálu. Geografická rozmanitost země sotva dvakrát větší než ČR je až neuvěřitelná. Na „vejšku“ měří země sotva 200 kiláků, přesto cestou na sever zakusíte všechny podnebný pásma. Nadmořská vejška se mění snad každym kilometrem. Na jihu najdete džungli v polohách okolo 70 m. n. m. Třeba v národnim parku Čitvan, kterym se vesele proháněj‘ nosorožci, sloni i tygři, na březích bahnitejch říček se vyhřívaj‘ gaviálové. Hlavní město Káthmandú, nacházející se cca uprostřed Nepálu, už leží ve vejšce asi půldruhýho kiláku nad mořem. Dál už se začíná krajina prudce zvedat, až do království osmitisícovek na samotný severní hranici s Tibetem.

  Geografie Nepálu, jakoby zmáčknutýho mezi Indii a Tibet, stojí ale zároveň i za pomalym rozvojem země. Postavit v tak hornatý krajině silnici či elektrický vedení neni žádná prča, veškerá doprava z/do Tibetu ještě před pár lety probíhala pouze na hřbetech jaků přes vysoký horský průsmyky nevypočitatelnýho Himaláje. Zima Nepál od Tibetu na dlouhý měsíce odřízla. Dalšim problémem je fakt, že se tu potkává euroasijská pevninská deska s indickou. Jejich neustálý třenice maj‘ za následek nejedno zemětřesení, který mívá ve spojení s mizernou statikou staveb fatální následky. Netřeba asi připomínat to letošní, po němž našlo v sutinách domů či pod lavinama smrt na deset tisíc lidí.

  Ani poloha mezi dvěma asijskejma velmocema mu příliš nepřidává. Seshora se na Nepál tlačí se svojí roztahovačností Čína, z jihovýchodu zase musela země dlouhý staletí čelit nájezdum a dobyvatelskejm pokusum Indie.

  Díky tomhle „sevření“ a prolínání kulturních vlivů ale vznikla unikátní nepálská kultura, která se výrazně liší od všech okolních. Najdete v ní prvky hinduistický Indie, tibetskýho buddhismu i čínskýho taoismu. Ale ono se vlastně ani nemůže moc mluvit o jednotný kultuře, stejně jako se těžko hovoří o Nepálu jakožto jednotnym státu. Třicet milionů zdejších obyvatel tvoří víc než šedesát etnik, počet zdejších jazyků přesahuje stovku. To, co většinu etnik spojuje, je veledůležitost kasty. Stejně jako v Indii, i tady kasta, kterou dostanete do vínku, předurčuje skoro celej Váš budoucí život. To, jakýho dosáhnete postavení, jakou seženete práci, koho si můžete vzít.

  Většina Nepálců žije stále tradičním způsobem. I v Káthmandú žije pohromadě v jednom domě celá široká rodina, mnohdy čítající přes třicet členů. Menší vesničky jsou pak leckdy tvořený pouze jednim rodinnym klanem. Co se sňatků týče, stále převládaj‘ předem domluvený manželství, samozřejmě vždy jen v rámci daný kasty. Ještě donedávna probíhala svatba klidně ve věku tří let „novomanželů“, dnes už je sňatek dětí nezákonnej. Nemít děti z vlastního rozhodnutí prostě neexistuje. Už proto, že pokud pohřební hranici při Vaší kremaci nezapálí Váš nejstarší syn, bude Vaše duše na věky věků bloudil a nedočká se pokoje.

Obřad s obětinama v hinduistickym chrámu

Obřad s obětinama v hinduistickym chrámu

  Dcera je spíš přítěž. Čest velí postarat se o ní až do svatby, ale když neni co do úst, jde čest stranou – a proto jsou mnohdy děti prodávaný vlastníma rodičema do „novodobýho otroctví“. Holky do indickejch nevěstinců, kluci do továren a dílen ve velkejch městech, kde pak makaj‘ pouze za nuznou stravu, mnohdy čelí týrání se strany šéfa. Proto velmi často utíkaj‘ a pak žijou na ulici, kde je živí jen žebrota a laskavost kolemjdoucích. Almužna je naštěstí hluboko zakořeněná skoro ve všech náboženstvích světa.

  Mimochodem, s rozvojem turismu se rozvíjí i nový metody žebrání. Matky s plačícíma dětma na Vás například už zdálky volaj‘: „Nechci peníze, jen mi kupte mlíko pro malýho.“ A se nad ní slitujete, jen co zmizíte z dohledu, šupky dupky do krámu, prodat mlíko trochu pod cenou zpět. Na svý si přijde jak matka, tak obchodníček, jen vy přijdete trochu zkrátka.

Na stavbách většinou makaj' ženský.

Na stavbách většinou makaj‘ ženský.

  Co se týče náboženství, jsou Nepálci poměrně pragmatický a hlavně velmi tolerantní. Dominuje tu hinduismus, důležitej je ale i buddhismus (v himalájskejch oblastech je takřka jedinym náboženstvim) a v neposlední řadě islám. Lidi různýho vyznání nemaj‘ nejmenší problém žít vedle sebe.

  Historie Nepálu se točí hlavně okolo údolí Káthmandú a sahá až kamsi do 6. století př. n. l. Právě tady se v královský rodině Šákjů narodil princ Siddhártha, dnes známej jako Buddha. Rozloha země se během staletí výrazně měnila – v dobách největší slávy bylo území Nepálu oproti současnosti trojnásobný a zasahovalo hluboko do dnešní Indie. Jindy se zase celá země smrskla jen na údolí Káthmandú s rozlohou sotva tisíc kilometrů čtverečních.

Náklaďáky i autobusy obvykle hrajou všema barvama.

Náklaďáky i autobusy obvykle hrajou všema barvama.

  Z šedi mnoha jmen králů střídajících se na nepálskym trůně častěji než roční období vystupuje až nevárská dynastie Malla a období trvající půl tisíciletí (od 13. do 18. století), který Nepálci nazývaj‘ zlatym věkem. Ale o něm až o kus dále.

  V 18. stolení došlo ke sjednocení Nepálu Šáhem Prithví Nárájan, kterej všechny malý království a městský státy dobyl hlavně díky krutosti a chamtivosti svý armády, přesto je dodnes uctívánej jako otec vlasti a sjednotitel národa. Následovaly mnohý tahanice s Indií i Britama, a poté období dlouhý izolace až do roku 1951. Dynastie šáhů vládla s drobnejma přestávkama Nepálu až do roku 2001, kdy na večírku vystřílel opilej korunní princ kalašnikovem téměř celou královskou rodinu, aby nakonec smrtelně postřelil i sebe. Přestože nebylo pochyb, kdo za masakrem stojí, stal se na krátkou dobu tří dnů, kdy ležel ve smrtelný agónii v nemocnici, novym králem Nepálu.

  Mezitim zemí zmítala občanská válka, započatá maoistama v roce 1996, která uvrhla zemi do deseti let nepokojů a krveprolití. Konflikt zcela zastavil už tak vcelku pomalej rozvoj Nepálu a turistickej ruch pokles‘ prakticky na nulu. Až v roce 2006 poslední král dynastie Šáhů odevzdal vládu do rukou lidu a zůstal jen „reprezentativnim králem“. Díky tomu složili maoisti zbraně a usedli k jednacímu stolu. V roce 2008 pak získali ve volbách drtivou většinu, vzápětí zrušili 240 trvající monarchii a z Nepálu se stala republika.

  Komunisti vládnou Nepálu dodnes. Byť se Nepál rok od roku zvedá ode dna, stále zůstává jednou z nejchudších zemí světa. Gramotnost obyvatel je i dneska pod 50%, všude se potýkaj‘ s nedostatkem elektrický energie. I v Káthmandú probíhá každej den na dlouhý hodiny přerušení dodávky energie.

Město ve stínu Himaláje – malebná Pokhara

  Ale zpět k našim zážitkum. Minule jsme Vás opustili cestou z himalájskýho treku do Pokhary, druhýho největšího města Nepálu, ležícího v úrodnym údolí na břehu jezera Phéva. Osmitisícový horský obři Manáslu a Annapurna jsou odtud co by kamenem dohodil – zhruba 25 kiláků. Celýmu obzoru ale dominuje o něco bližší hora Mačapučare, která sice vejškou pokulhává za sestřičkama o víc než kilák, zato je posvátná (a vstup na ní je zapovězenej). Pohled na himalájský velikány zrcadlící se v klidný hladině jezera je prej nezapomenutelnym zážitkem. Máme ale smůlu a vybíráme si na Pokharu jediný dva dny se zataženou oblohou, takže nezbejvá, než se kochat pouze pohledem na fotky visící v každý zdejší hospodě.

Takhle prej vypadá Pokhara za hezkýho počasí - ilustrační zlodějna

Takhle prej vypadá Pokhara za hezkýho počasí – ilustrační zlodějna

  Občas ale přeci jen vykouknou vrcholky z mraků a my máme možnost obdivovat kontrast Pokharkýho subropickýho podnebí (jsme je vejšce cca 800 m. n. m.) a krajinou věčnýho sněhu a ledu na obzoru. Do pokhary se v 70. letech minulýho století zamilovali hippies – za pár rupek se tu dalo zevlovat a meditovat dlouhý měsíce. Dneska je Pokhara hlavně základnou pro výpravy do hor a zařízení bezpočtu adrenalinovejch sportů, v čele s údajně nejkrásnějšim paraglidingem na světě, s úžasnou scenérií Himaláje na obzoru. Jezero a hlavní třída jsou lemovaný bezpočtem hotelů a hospod všech cenovejch kategorií, krámků se suvenýrama a cestovních kanceláří.

  Za pár rupek se necháme hodit na malej ostrůvek vyrůstající ze středu jezera, na kterym stojí hinduistickej chrám Varáhi, zasvěcenej jedný z reinkarnací boha Višny. Chrám je očividně oblíbenym výletnim místem pro všechny Nepálce. Jsme u snad jediný Evropani a rychle se u nás tvoří fronta na focení – znovu si po pár letech připadáme jako celebrity.

Panáček se se mnou chtěl vyfotit a během pár vteřin už kolem mě stála celá armáda :-).

Panáček se se mnou chtěl vyfotit a během pár vteřin už kolem mě stála celá armáda🙂.

  Asi 400 metrů nad jezerem se tyčí mohutná bělostná stavba, moderní buddhistická Pagoda míru. Výstup k ní je poměrně strmej a skrz džungli, kde prej často dochází k přepadávání turistů. Odměnou Vám má ale bejt úžasnej výhled na město, jezero i hory. I tentokrát máme na panoramátka smůlu.

  Ale už samotná cesta „odvrácenou tváří“ Pokhary, tj. její neturistickou částí a dál okolo hráze jezera zanesený odpadkama je vcelku dobrodružná. A ještě dobrodružnější je cesta busem zpět – řidič se očividně rád baví na úkor svejch pasažérů a proto cestou dolu po strašidelný, strmě se klikatící prašný cestě jede rallye, asi ve snaze udržet světovej primát Nepálu, kterym je největší počet autobusovejch nehod na jednoho obyvatele.

11

Okolo hráze už jezero Phéva nevypadá zdaleka tak čistě…

  Centrum Pokhary nabízí několik chrámů a starejch nevárskejch staveb, ale upřímně, nic extra zachovalýho ani krásnýho – pro případný výletníky vřele doporučujeme nechat si spíš víc času na Káthmandú, který má v týhle oblasti mnohem víc co nabídnout. Takže brzo ráno hurá dalším předpotopnim busem do Káthmandú!

Pagoda na každym kroku – krásný i obludný Káthmandú

  Moderní Káthmandú neni nic jinýho, než shluk poslepovanejch baráků, protkanejch hlučnejma ulicema bez chodníku a často i bez asfaltu, kudy se co vteřinu proženou tisíce smradlavejch aut, motorek a rikšů. Je pozoruhodný, jak si je současná zástavba měst „třetího světa“ neuvěřitelně podobná – podle fotky obyčejnýho předměstí byste jen stěží poznali, jestli jde o Bogotu, Káthmandú, Bangkok nebo Johannesburg.

Moderní Káthmandú

Moderní Káthmandú

  Neberte to ale tak, že by moderní část města nestála za návštěvu – naopak, je velmi zábavný a zajímavý pozorovat ruch velkoměsta, kde všichni jakoby žili na ulici, všude se neustále něco děje. Uprostřed ulice, kterou se bez jakejchkoliv pravidel prodíraj‘ stovky motorek, si otevře panáček svojí pojízdnou restauraci, kde prodává výborný parathy s vajíčkem a samosy, o kus dál sedí babka na stoličce a loupe brambory, vedle zase máma myje v lavoru dvouletýho synka, jinde se drhne prádlo na valše. Krámky jsou tak malý, že musí většina zboží „trčet“ hluboko do ulice.

Maji tu šikovný elektrikáře.

Maji tu šikovný elektrikáře.

  Přejít rušnější silnici je nadlidskej úkol (semafory se tu moc nenosej‘) a když už někde náhodou narazíte na park, je obvykle nemožný zahlídnout pod nánosem odpadků trávu. Jednu z výjimek tvoří Zahrada snů – krásně upravenej park schovanej před rušnejma ulicema za vysokejma zdma, kde se dá alespoň na chvíli odpočinout od víru velkoměsta – udržovaná je ale asi jen díky tomu, že se tu vybírá vstupný.

  Většina turistů bydlí ve čtvrti Thámel, kde je doprava a smog na o něco snesitelnější úrovni než ve zbytku města. Těžko se člověku věří, že ještě před 50 lety nebyl v Káthmandú jedinej hotel a jen jedna restaurace. Dnes se zdá, že v Thámelu neni nic jinýho než hotely, hospody či krámky s cetkama či napodobeninama známejch značek outdoorovýho oblečení. Po setmění se všichni pouliční obchodníčci přeorientujou na jinej trh – co pět metrů nám někdo nabízí hašiš.

  Když se takhle prodíráte šedí velkoměsta a bojujete s motorkama o svoje místo na silnici, zažijete tu a tam šok. To když se náhle ocitnete o pár století zpátky – uprostřed krásně udržovanýho a čistýho náměstí, lemovanýho bezpočtem chrámů, paláců a pagod.

Zlatej věk nevárskejch království

  V bezprostřední blízkosti Káthmandú najdete totiž hned tři sídelní města středověkejch království – z onoho již zmiňovanýho zlatýho věku Nepálu. To proto, že se v 15. století tehdejší nevárskej král tak dlouho rozhodoval, komu se svejch třech synů předat korunu a žezlo, až z nerozhodnosti radši umřel a synové si říši rozdělili.

  Každej z nich si nechal postavit honosný sídlo a proto je dnes jen 10 kilometrů jižně od historickýho centra Káthmandú k vidění další středověkej skvost Pátan; zhruba 15 kilometrů východně pak snad vůbec nejhezčí a nejzachovalejší Bhaktapúr. Jak se nepálská metropole rozrůstala, všechny města pohltila do sebe, dá se tedy říct, že Káthmandú má dneska tři středověký centra pod ochranou UNESCO.

Pátan - náměstí Durbar

Pátan – náměstí Durbar

  Všechny tři města se nebývale rozvíjely, těžíce se svý výhodný polohy na obchodní cestě do Tibetu. Řevnivost bratrů se projevovala nejen četnejma ozbrojenejma konfliktama, ale taky závodem o to, kde se bude líp dařit umění a kultuře. Proto má každý z oněch tří měst svý hlavní náměstí Durbar, který je posetý bezpočtem bohatě zdobenejch chrámů a paláců se stovkama soch zvířat i bohů, doplněnejch nádhernou okenní a trámovou dřevořezbou. Tahle řevnivost vydržela, ku prospěchu všech tří měst, až do 18. století, kdy byl Nepál sjednocenej Šáhem Prithví Nárájan.

Dřevořezba na Pátanu

Dřevořezba na Pátanu

  Naše první kroky vedou do Pátanu, kde půl dne potloukáme po chrámech a pagodách s krásnejma dřevořezbama, včetně zajímavejch erotickejch výjevů. Vědci dodnes bádaj‘, proč jsou svatostánky vyzdobený právě sexuálníma motivama. Průvodci turistum s oblibou vyprávěj‘ svou verzi, podle který je důvodem peprný výzdoby ochrana chrámů před bleskem. Bohyně blesku je prej plachá panna, která se takovejm „prasárnám“ radši obloukem vyhne.

Erotická výzdoba je na trámech podepírajících střech vždy dole pod hlavnim výjevem, jakoby pod čarou.

Erotická výzdoba je na trámech podepírajících střechu vždy dole pod hlavnim výjevem, jakoby pod čarou.

  Pravdou ale asi spíš bude, že Nevárci prostě jen chtěli vyobrazit důležitou část života. Hinduismus narozdíl od křesťanství sex nikdy netabuizoval, naopak zdůrazňuje sexuální vztah velkýho stvořitele Šivy a jeho partnerky Parvátí. Je pravda, že, dle řezeb soudě, Nevárci nebyli v týhle oblasti žádný puritáni – kromě akrobatických sexuálních poloh mnoha párů je tu často k vidění vyobrazení skupinovýho sexu, styku s koněm, opicí či démonem…

Nevárci byli očividně v sexu poměrně svobodomyslný.

Nevárci byli očividně v sexu poměrně svobodomyslný.

  I v ulicích mimo placený historický centrum je k vidění celá řada menších chrámů a pagod zasvěcenejch jednomu z bezpočtu hinduistickejch božstev. Narozdíl od ostatních budov jsou chrámy vždy perfektně udržovaný, denně jsou měněný obětiny.

Sušený kozí střeva coby obětina pro Kálí

Sušený kozí střeva coby obětina pro Kálí

  Nejčastějšim darem Bohum je běžný nepálský jídlo ozdobený květama, občas ale narazíme i na trochu bizardnější obětinu – například vysušený kozí střeva coby náhrdelník pro Kálí (což je nejděsivější inkarnace smyslný bohyně Parvátí). Nejednou jsme i svědky hinduistickejch obřadů, plný obětin, vonnejch tyčinek a rituálů místňáků v těch nejsvátečnějších nedělních šatech.

Obřad v hinduistickym chrámu

Obřad v hinduistickym chrámu

  Větší chrámy často okupujou Sádhuové neboli „svatí muži“. Svatym mužem se člověk nerodí. Sádhuem se stanete, když se v průběhu života rozhodnete zříct se veškerýho majetku a obrátit se k askezi. Odejdete od všeho, co zahrnuje všední život, a rozhodnete se hledat klid a mír v duševních hodnotách. Sádhuové nevlastní nic kromě toho, co mají na sobě, nic, co by mohli ztratit, nikdo jim jejich bohatství nemůže vzít.

Sádhua

Sádhua

  Žijou jen z toho, co jim lidi daj‘, ale zásadou správnýho svatýho muže je nikdy nežebrat. Snaží se pomocí meditací a jinejch duševních cvičení hledat vyšší cíle a nalézt svuj mír v duši. K tomu jim často pomáhá dýmka s hašišem, kterej můžou legálně kouřit. Kdokoliv, kdo se v hinduistickym světě rozhodne k duchovnímu hledání, je tu ctěnej a respektovanej. Sádhuové, který vyznávaj‘ boha Višnua, poznáme podle tří svislejch barevných pruhů na čele. Šivovi vyznavači se naopak zdobí vodorovnejma pruhama a kovovym  trojzubcem.

Sádhua

Sádhua

Buddhovi opičí sluhové na stúpě Swayambhunath

  Na západ od centra se vysoko nad město tyčí buddhistická stavba Swayambhunath neboli „opičí stúpa“. Ducha stúpy tu totiž chrání početná tlupa makaků rhesus, familierně zvanejch „červenoprdelníci“. Opice jsou v Nepálu díky opičímu bohovi Hanumanovi snad ve větší vážnosti než svatí muži.

Místní je krmí a vydržujou, na nouzi si tedy opičáci rozhodně stěžovat nemůžou. V posledních letech se stali turistickou atrakcí a proto jsou prej stále agresivnější a stále zdatnější zloději. Pokud máte banán, snězte si ho radši dál od stúpy.

25  Kromě rozjívenejch a hravejch makaků nabízí Swayambhunath taky krásnej výhled na podvečerní Káthmandú, byť je nepálská metropole prakticky neustále zahalená ve smogovym oparu. Samotná bělostná stúpa se zlatou střechou, lemovaná tisícem modlitebních mlýnků desítkou menších stúp rozhodně taky stojí za návštěvu.

  Na cestu zpět využíváme tzn. tempo – plynovou taxi tříkolku, která má prej trochu ulevit od smogu velkoměsta. Ta naše má ale asi bohužel vyvedenej vejfuk dovnitř, takže se cestou drobet přiotrávíme. Později se svezeme dokonce i jeho obdobou na elektrickej pohon. Inu, pokrok nezastavíš ani v Nepálu! Doufejme, že to dusícímu se Káthmandú  aspoň trošku pomůže.

Stúpa Swayambhunath

Stúpa Swayambhunath

Perla nevárský architektury – středověkej Bhaktapur

  Další den vyrážíme do Bhaktapuru, druhýho ze tří středověkejch nevárskejch měst. Na cestu si vezmeme bus, což je jen o málo rychlejší než jít pěšky. Byť je Bhaktapur od autobusovýho nádraží vzdálenej jen 15 kiláků, cesta nám trvá téměř hodinu. Autobusy totiž provozujou soukromníci a proto se staví každejch sto metrů. Naháněč neustále pokřikuje na kolemjdoucí a snaží se je nahnat do busu, aby se cesta vyplatila. To, že už v buse neni ani skulinka místa, mu v „lovu“ nikterak nezabrání. Naháněč musí bejt, chudinka, na konci dne totálně vodkecanej.

Náměstí Durbar v Bhaktapuru

Náměstí Durbar v Bhaktapuru

  Město Bhaktapur má kromě obligátního Durbaru ještě další dvě velký a honosný náměstí – Dattatraya a Taumandi. Zatímco jinde jde spíš o enklávy historickejch budov uprostřed šedi moderního velkoměsta, Bhaktapur tvoří kompaktní a ucelený středověký město. Domy se uchovaly v nezměněný podobě až do dnešních dnů a ve městě je zakázaná nová výstavba (UNESCO tu vládne tvrdou rukou).

  Další nespornou výhodou je, že sem má zakázanej přístup jakejkoliv motorovej dopravní prostředek, a tak můžeme pozorovat chod města tak, jak asi vypadal před několika staletíma. A že je na co koukat – místní jsou zvyklí provádět veškerou řemeslnou práci přímo na ulicích – až už jde o výrobu keramiky na Hrnčířskym náměstí, řezbářství, předení přízí, nebo praní v místních nádržích. Člověk si tu připadá spíš jako na vesnici než uprostřed velkoměsta.

Hrnčířský náměstí v Bhaktapuru

Hrnčířský náměstí v Bhaktapuru

  Snad největšim skvostem Bhaktapuru je pětistupňovej pagodovitej chrám Nayatapola na náměstí Dattatraya, jehož vchod hlídá celá parta bohů, převtělenejch do zvířecí podoby. Na rohu Taumandi zase můžeme navštívit palác jednoho z bohatejch měšťanů. Nevárci očividně nebyli žádný obři – ani v jedný z místností se nemůžu postavit tak, abych se nemlátil hlavou o bohatě vyřezávanej (a dost ostrej) dřevěnej strop.

Pagodovitej chrám Nayatapola na náměstí Dattatraya

Pagodovitej chrám Nayatapola na náměstí Dattatraya

  Nejvíc chrámů a paláců je ale již tradičně k vidění na nejvýstavnějšim náměstí Durbar. Nejhonosnější stavbou je tu pak Palác pětapadesáti oken, jehož vstupní brána div že unese tu vrstvu zlata, kterou je pokrytá.

Zlatá výzdoba nad branou do paláce pětapadesáti oken

Zlatá výzdoba nad branou do paláce pětapadesáti oken

   Každej vchod do chrámu či paláce hlídá minimálně dvojice tygrů či slonů, bohů či démonů. Na náměstí se pravidelně konaj‘ festivaly a oslavy náboženskejch svátků.

Náměstí Durbar v Bhaktapuru

Náměstí Durbar v Bhaktapuru

  O všech památkách mluvim v přítomnym čase, byť vim, že mnohý bohužel vzaly po letošnim ničivym zemětřesení za svý. My je však stále máme v živý paměti a modlíme se, aby se většina z nich dala obnovit. Pokud se to podaří, bude to ale určitě výsledek mnohaletý mravenčí práce – soudě podle videí zůstala z některejch chrámů doslova jen hromada suti. Následující video točil turista na bhaktapurskym náměstí Durbar přímo během otřesů půdy:

A takhle vypadal Bhaktapur pár dní po tragédii. Vypadá to, že dobrou polovina chrámů zemětřesení srovnalo se zemí. Podobnýho osudu se bohužel dočkal i Pátan a centrum Káthmandú.

Centrum Káthmandú, aneb náměstí Durbar No. 3

  Další den pak navštívíme třetí královský město s třetim Durbarem, ať máme všechno odškrtnutý. Po předchozích dvou městech je to lehký zklamání. Můžeme tu ale v paláci navštívit muzeum se zajímavou výstavou o posledních dvou nepálskejch králích a taky se nám z posledního patra nabízí nádhernej výhled po Káthmandú, který vysokejma budovama jinak právě neoplývá – nejvyšší budovou byla donedávna šedesátimetrová minaretovivá věž Dharahara, než spadla při letošnim zemětřesení.

Výhled na Káthmandú z věže Královskýho paláce

Výhled na Káthmandú z věže Královskýho paláce

  V jednom ze zdejších paláců žije tzv. „živoucí bohyně“. Bohyně Durga se prej pravidelně inkarnuje do podoby malý holky zvaný Kumárí. Už od 17. století proto probíhá obřad hledání její nový inkarnace. A neni to věru lehký hledání. Holčička musí bejt z kasty Šakja, nikdy nesměla ztratit větší množství krve. Musí mít „krk jako lastura, tělo jako kmen banyánu, oči jako kravička, stehna jako jelen, hrudník jako lev a hlas měkký jako kachna“. Když už se konečně najde, musí ještě obstát ve zkoušce odvahy, kterou je noc strávená v temný místnosti plný zvířecích hlav.

Pro změnu náměstí Durbar, tentokrát v Káthmandú

Pro změnu náměstí Durbar, tentokrát v Káthmandú

  Uspěje-li, následuje ceremoniál vedenej nejvyššim veleknězem, při kterym novou bohyni načančaj‘, navlíknou do honosnejch šatečků a odnesou do jejího novýho příbytku, paláce Kumari Bahal, kde pak prožije celý svý dětství. Po celou dobu svýho „božství“ se nesmí ani jednou dotknout nohou země, všude je nošená. Až na tuhle drobnou nepříjemnost si vesele žije v blahobytu, dostává se jí kvalitního vzdělání a výchovy. I o rodinu bohyně je postaráno, byť se s Kumárí stýkaj‘ jen sporadicky – o výchovu se staraj‘ hinduistický kněží.

Palác Kumari Bahal

Palác Kumari Bahal

  Všechno se ale ze dne na den změní první ztrátou krve (tj. obvykle první menstruací). Náhle její božství končí, milá Durga si jde hledat jinou „oběť“ pro další inkarnaci a z Bohyně se stává obyčejná holka. Pravda, vzdělanější než její vrstevnice, ale stejně – zkuste si bejt pár let Bohem a pak se vrať mezi plebs… A v něčem to má nebohá exbohyně ještě těžší než kámošky. Traduje se totiž, že pokud se Kumárí vdá, její nastávající brzo zahyne bídnou smrtí. Za timhle věnem se moc nápadníků nehrne. Takže často končí svobodná a bezdětná, což je specielně pro Nepálku hodně drsná daň za „pár božích let“.

  Kult je v Nepálu hluboce zakořeněnej. Když se maoisti snažili výběr nový „živoucí bohyně“ zakázat, strhlo to takovou vlnu protestů, že velmi rychle od úmyslu upustili. Aktuální inkarnací je desetiletá holčička, která prej zázrakem zachránila celej palác a jeho obyvatele – většina chrámů na náměstí Durbar vzala za svý, palác Kumari Bahal prej přežil jen s několika prasklinkama.

Kumárí - živoucí bohyně (ilustrační zlodějna)

Kumárí – živoucí bohyně (ilustrační zlodějna)

Útěk z víru velkoměsta – buddhistická stúpa Bodhnat

  Pak už ale nadchází poslední den. Ten věnujeme nákupum jačích sýrů a cetek, poté navštěvujeme největší asijskou stúpu Bodnath neboli Boudha. Podle legendy byla vztyčená jen pár let po Buddhově osvícení. Historický prameny ale hovoří až o začátku 7. století n. l. Nedlouho po jejim vystavění začaly do Káthmandú proudit davy poutníků (a potažmo i uprchlíků) z Tibetu. Pro ně se stala Boudha symbolem míru a svobody. Spousta z nich se usídlila kolem stúpy. Proto se jí taký řiká „Malej Tibet“.

Buddhistická stúpa Bodnath neboli Boudha

Buddhistická stúpa Bodnath neboli Boudha

  Ale co to vlastně je, taková stúpa? Stúpy dřív sloužily hlavně jako náhrobní pomník na uložení svatejch ostatků Buddhy nebo jeho žáků. Jejich umístění se obvykle váže na místa spojený s Buddhovým životem. V modernim buddhismu se význam stúp posunul z hrobek na manifestaci rozšíření tohohle náboženství (či chcete-li, filosofie) po celý Asii. V posledních letech začínaj‘ vyrůstat i v Evropě.

  Boudha je oddělená od hektickýho Káthmandú vysokou zdí. Hned za vstupní branou se jak mávnutim kouzelnýho proutku tempo a snad i plynutí času výrazně zpomalí. Ocitneme se na kruhovym místě vyplněnym obrovskou třístupňovou mandalou, která je zároveň střechou Boudhy. Všude kolem nás zvolna kráčí či posedávaj‘ mniši v červenym rouše, poutníci či jen obyvatelé velkoměsta, toužících po chvíli klidu a meditaci. Hned od brány nás uhrančivě pozorujou z věže stúpy vševidoucí Buddhovy oči.

Mníšci při obědě

Mníšci při obědě

  Ze všech stran Boudhu lemujou chrámy, ale i krámky a hospůdky. Okolo stúpy se chodí vždy po směru hodinovejch ručiček. Cestu si můžete zpříjemnit otáčenim bezpočtu modlitebních mlýnků všech barev a velikostí, od rozměrů plechovky až po válec velikosti slona. Uvnitř stúpy prej stojí strom života a kolem něj mantry ve speciálních nádobách. Strom vyzařuje energii, kterou stúpa předává do okolí.

Boudha - mniši zdoběj' bělostnou stúpu dožluta.

Boudha – mniši zdoběj‘ bělostnou stúpu dožluta.

  Na střeše jedný z místních hospůdek si dáváme sladkej čaj masala, pozorujeme mnichy kropící střechu stúpy žlutou barvou a trochu melancholicky, se slzou v oku užíváme posledního dne v Nepálu – pohádkový zemi, kde jinak plyne čas. Další ráno nastupujeme na nekonečnej let a vracíme se k hektickýho evropskýmu životu.

  A když hektika, tak s veškerou parádou – cestou nás čeká několikahodinová zastávka v Londýně, kterej vyloženě proběhneme bez kouska oddechu. Za čtyři hodiny toho vidíme možná víc než běžnej turista pohybující se volnou chůzí za tři dny.

Tower bridge

Tower bridge

  Na letiště se vracíme až po půlnoci, takže náš už nikdo neodbaví a my si schrupnem ve vstupní hale s partou bezdomáčů.

A Vy teď mažte omrknout fotogalerii!

Parlament a Big Ben

Parlament a Big Ben

Rubriky: Nepál | Napsat komentář

Krajinou zmrzlejch obrů aneb trek kolem Annapuren

Už to bude nějakej měsíc, co jsme se vrátili z Nepálu, kde jsme mimo jiné absolvovali úžasnej devítidenní trek samym srdcem Himaláje, okolo majestátních osmitísícovek. Cestu se nám podařilo správně načasovat mezi ničivej tajfun a ještě ničivější zemětřesení, takže jsme se ve zdraví vrátili, abysme mohli po dlouhý odmlce zase jednou povyprávět zážitky z cest. 

  Po čtyřiadvacetihodinovym únavným letu s přestupem v Paříži a Bombaji konečně za pozdního odpoledne vystupujeme v Kathmandu, hlavnim městě Nepálu. Moc se tu ale neohřejeme – za prvý je tu vzhledem  k nadmořský vejšce bezmála 1.500 metrů vcelku kosa, za druhý mažeme nejbližšim možnym autobusem směr Himaláj. Konkrétně do vesnice Bhulbhule, kde začíná naše himalájská túra okolo vrcholků osmitisícovek.

Himaláj – domov sněhu

  Napřed ale něco málo o Himaláji. Jak jistě víte, hory se tu drápou vejš než kdekoliv jinde. V Himaláji najdete hned 10 ze 14 nejvyšších vrcholků světa, v čele s Sagarmáthou neboli „Tváří nebes“, jak nazývaj‘ horu hor Nepálci. Či, chcete-li potibetsku Džomolangmou neboli  „Matkou světa“. Tibetský jméno pak Číňani zkomolili na Čumulongmu. A komu se nelíbí ani čínskej název, může jí trapně říkat Mt. Everest – jménem, který vzniklo v půlce 19. století zhruba následovně: Chlapík, kterej Džomolangmu jednou zdálky zahlíd‘, se rozhod‘ pojmenovat jí po svym předchůdci, geodetovi Georgi Everestovi, kterej jí v životě neviděl. No, řekněte, nezaslouží si spíš nepálský či tibetský jméno? I když pořád lepší Everest, než její předchozí „evropský jméno“ – Vrcholek 15. Alespoň že původní nepálskej název Himaláj, neboli „Domov sněhu“ jsme si nepoevropštěli.

Mt. Everest - ilustrační zlodějn

Mt. Everest – ilustrační zlodějna

  Od východu na západ se Himaláj táhne v dýlce přes 2.500 kiláků a rozlohou hravě strčí do kapsy celou střední Evropu. Do vešky se tohle velepohoří začalo škrábat ve chvíli, kdy do euroasijský desky nabourala po pouti z Afriky deska indická. Možná nevíte, že desky pořád pracujou a tlačí se na sebe, a proto celá Himaláj stále vesele roste. Džomolangma za posledních 50 let vyrostla o 2 metry, na úctyhodnejch 8.850 metrů. Timhle tempem nám hnedle dosáhne devíti kiláků (zhruba v roce 5765 n.l.).

  Nejvyššim ze sedmi pásem pohoří je Mahálangurský neboli Nepálský Himálaj, ve kterym najdete většinu osmitisícovek. Mimo jiné i majestátní Annapurnu,  která společně s několika menšíma sestřičkama tvoří mohutnej masiv, táhnoucí se přes padesát kilometrů, v nedohlednejch vejškách nad Pokharskym údolim. A právě Annapurny si chceme prohlídnout pěkně zblízka.

003Pět podnebních pásem
Část první – Začínáme v tropech

   Trek kolek Annapuren je jeden z nejkrásnějších a neoblíbenějších horskejch túr světa. V plný sezóně, (od poloviny září do půlky listopadu a v dubnu až květnu) je tu proto drobet našlápnuto. My se ale davum velmi rádi vyhneme, a proto přijíždíme do Bhulbhule, výchozího místa našeho treku, až koncem listopadu. Nahoře už touhle dobou pravda drobet přikosívá a neni prej žádnou výjimkou, že přes noc napadne metr čerstvýho sněhu, ale on si člověk nevybere – před měsícem mělo bejt bez mráčku a přesto sem tajfun Hudhud přines‘ ukrutný sněhový bouře a desítky turistů tu zaživa pohřbily laviny.

004  V Bhulbhule, neveliký vesničce jen kousek za branou do rozlehlýho národního parku Annapurna, nám ale přijde pomyšlení na sníh vcelku absurdní – sklesali jsme do 500 metrů nad moře a vzhledem k zeměpisný šířce (28° s. š.) je tu i v listopadu tropický počasí. Na políčkách dozrávaj‘  banány a okolní vzduch je horkej a vlhkej jako v prádelně.

005  Pokud se rozhodnete pro vícedenní túru v Nepálu, stačí si jen sehnat povolení v Káthmandú, nebo přímo u brány do národního parku. Výhodou je, že s sebou nemusíte tahat stan ani jídlo, cesta je lemovaná mnohejma vesničkama, kde Vám ochotně za pár kaček nabídnou nocleh i stravu. S vodou je to drobet horší, na její kvalitu neni právě spoleh (otop na převaření je drahej a tak jí místní spíš jen ohřívaj‘), ale v posledních letech začala na Annapurna treku vyrůstat síť cisteren se zdravotně nezávadnou vodou (aktuálně zhruba co 10-15 kiláků) kde si za pakatel můžete vodu doplnit.

05a  Poslední dobou začal geometrickou řadou narůstat příliv turistů a tedy i poptávka po noclehu vysoce převyšovat nabídku, takže ceny za jednu postel i teplou večeři oproti míň exponovanejm trekum prudce vyskočily. Oproti evropskejm cenám jsou to ale stále drobný.

006  Hned v Bhulbhule poznáváme, že turistická sezóna je u konce. Ve vesničce jsme skoro jediný turisti a majitelé ubytování na nás pořádaj‘ hon. Navzájem se s cenama podstřelujou s takovou vervou, že nakonec bydlíme zadarmo, když stařence „hoteliérce“ slíbíme, že povečeříme u ní. Nabídky jídla, včetně jejich cen, jsou striktně stanovený vedenim národního parku a nikdo se od nich nesmí odchýlit – ve vesnici (a vlastně i celý oblasti) proto najdete jen jeden jídelní lístek, byť to samý jídlo chutná vesničku od vesničky naprosto odlišně.

06a  Kuchyně je tu taková Indicko-čínská. Nejčastější ingrediencí jsou smažený nudle, skoro nikde ale nechybí v nabídce klasický indický thálí (několik omáček na jednom podnosu, z luštěnin a kari, obvykle s rejží a čapátí). Základem každý zdravý nepálský snídaně jsou vajíčka (na tisíc a jeden způsob).

06b  Je vlastně zbytečný mluvit o nepálský kuchyni – páč vstupem do národního parku Annapurna jsme vlastně překročili hranice do Tibetu. Zdejší obyvatelstvo je téměř výhradně tibetský, jedinym zdejšim náboženstvim je buddhismus. Tibeťani obývaj‘ Himaláj odnepaměti a nějaký státní hranice, který se beztak co chvíli měněj‘, jim v tom přeci nemůžou zabránit.

07  Hned na první den si naordinujeme pořádnej vejšlap – pětadvacet kiláků do kopce a zase z kopce, skrz několik malebnejch vesniček a mnoho hlubokejch a údolí, přes pár strašidelně působících visutejch lávek.

08  Okolní strmý svahy jakoby někdo vyskládal z milionu miniaturních pitoreskních rejžovejch políček. Je právě doba sklizně, takže se nám každou chvíli nabízí pohled na vesničany, usilovně mlátící do rejžovejch klasů, bedlivě hlídající, aby před tuhou zimou nepřišlo ani zrnko nazmar. Cestou nejednou překračujeme plátna, na kterejch se kromě rejže suší i fazole, čočka a jiný luštěniny.

09  Kdo nepěstuje či nesklízí rejži, ten tká šátky či dlouhý barevný šály na stavu, pěkně venku na sluníčku. Kdo by se zavíral se stavem v pidipříbytcích.

10  Večer se  docaprtáme k Chyamche, ale do samotný vesničky nás ani nenechaj‘ dojít – boj o nocnežníka probíhá už před branami a tak se staneme kořistí nejzarputilejší a nejlíp smlouvající babky, která si nás vítězoslavně vede do příjemnýho „hotýlku“ uprostřed tropickýho lesa kousek před vesnicí.

11  Hotýlek je pochopitelně značně nadnesenej výraz – až na výjimky je ubytování po celou  dobu velmi spartánský, chatička stlučená svépomocí, tvrdá postýlka a chatrný stěny, jen sotva chránící před venkovníma povětrnostníma podmínkama. Cestou nahoru nám bude jistě čím dál víc vadit, že se v chatkách netopí, zatím jsme stále víceméně v tropech (byť asi o kilák vejš než ráno) a užíváme si večerního vlahýho horskýho vzduchu.

11a  Další den se šetříme ještě míň – dalších 25 kiláků, tentokrát s převýšenim 2.100 metrů. Vzduch pomalu řídne a každejch dalších sto vejškovejch metrů je znát. Závěrečnej vejšlap do vesnice Timang zvládáme jen s vypětim všech zbytků sil. Odměnou je nám podvečerní výhled na naší první osmitisícovku. Jen kousek od chatičky, kde dneska složíme hlavu, se náhle z mraků vynoří ozářenej vrcholek Manaslu, která je se svejma 8.163 m osmou nejvyšší horou světa. Krásnej příslib příštích zítřků!

12  V Timangu si užíváme komfortu na zdejší poměry nebývalého – teplý sprchy! Ve vejšce zhruba dva a půl kiláku už večer vcelku přikosívá, takže hygiena v horský bystřině nepřipadá moc v úvahu. Teplá voda se samozřejmě vyrábí na plotně. Musíme včas nahlásit, kdy se chceme sprchovat a pani domácí uvaří pořádnej džber vody, kterej nám pak během sprchování lije do rezervoáru nad „sprchobudkou“. Smutný ale je, když si, tak jako já, vyhodíte omylem všechno oblečení včetně ručníku oknem a musíte pak nahý na mráz, oběhnout celou chatu a sbírat hadry ve strouze. Místní na mě jistě ještě teď vzpomínaj‘.

Fajnová silnička . všimněte si toho auta nahoře...

Fajnová silnička – všimněte si toho auta nahoře…

  Ranní výhled ze střechy zděný chaty na okolní vrcholky, osvětlený ranníma červánkama, doprovázenej zpěvem buddhistickýho žebravýho mnicha, nám zůstane vrytej dlouho do paměti. Snadno se pak člověk uchýlí k hloubání a přemítání, jestli ve srovnání se zdejšíma vesničanama nežijeme nějak špatně…

14Část druhá – Subtropy a mírný pásmo

  Ale dost meditací, čeká nás další náročnej vejšlap. Les se mezitim proměnil z tropickýho listnáče, přes smíšenej až po čistě jehličnatej. Políčka zmizely, jen sem tam potkáme „veselý políčko“, se kterym se nikdo nikterak neschovává, tráva je tu asi legální, nebo sem spíš nedosáhnou prsty státního aparátu.

15  Cestou potkáváme tuhle partičku dětí pádících do školy, tady zas stádo ovcí, jinde na nás zase pokřikujou z větví stromů opičáci. Hulman posvátný je jeden z mála druhů opic, který si oblíbily vyšší polohy a jsou k vidění i ve vejškách nad 4 kiláky nad mořem.

16  Ve vesničce Chame se nám v celý kráse předváděj‘ další himalájský velikáni – Annapurna II a IV, majestátní skoroosmitisícovky. Pitoreskní vesnice leží jen pár kilometrů od horskejch obrů. Pohled na skalní masiv tyčící se víc než pět kilometrů nad nás je jen těžko popsatelnej.

17  Tibetský vesničky svojí malebností a až kýčovitou krásou dojem jen podtrhujou. Skoro každý, byť sebemenší dědině dominuje bělostná buddhistická stúpa se zlatou či barevnou střechou. U vstupu do vesnice nesmí chybět modlitební mlýnky, ať už jsou umístěný na vesnický bráně nebo na podlouhlejch „zídkách“ uprostřed cesty.

18  Na každym modlitebním mlýnku je napsaná mantra. Běda poutníkovi, kterej vejde do vesnice, aniž by otočil všema mlýnkama a odřikal modlitbičku. A poutníče pozor – vždy otáčej mlýnkem po směru hodinovejch ručiček! Jinak je s Tebou Ámen!

19Kde neni možný umístit mlýnek, třepetaj‘ se aspoň v nikdy neutuchajícim větru pestrobarevný modlitební praporky. Čtyři z jeho barev znázorňujou čtyři živly, pátej, modrej, pak představuje nebe. I na nich najdete mantry.

20  Neni třeba je nahlas číst, o jejich „recitování“ se postará hvízdající vítr, kterej pak jejich blahodárnou moc roznese daleko po kopcích a údolích Himaláje.

21  Stúpy zkrášlujou nejen vesničky, najdete je rozsypaný po celym údolí, ale i osaměle se tyčící na vrcholcích kopců vysoko nad hranicí věčnýho sněhu a ledu. Kolik vůle a odhodlání v sobě musí mít člověk, kterej se rozhodne přepravit tuny materiálu do nebeskejch výšin horskejch obrů a vystavět tu stavbu Buddhovi na počest.

22  Večer zůstáváme ve vesničce Dhukhur Pokhari, ve vejšce přes 3.200 m. Večer klesá teplota hluboko pod mráz. Zaplať Pánbů, že maj‘ v jídelně naší chaty kamínka. Zato na pokoji začíná boj. Naštěstí jsme se dostatečně vybavili spacákama do extrémních teplot, ale to převlíkání do spacího bejvá drobet neradostný. A mumie musí bejt pak přes noc utažená tak, že kouká jen frňák. Na něm se přes noc tvoří rampouchy. Voda, co si necháváme na pokoji, je ráno zpola zmrzlá – zdá se, že ani náš dech „nezatopil“ v pokojíčku nad nulu. Od tý doby se snažíme vybírat pokoje co nejmenší.

23  Vejšlap z Dhukhur Pokhari do Bragy je zatim zdaleka nejnáročnějším úsekem naší štrapáce. Na dvaadvaceti kilácích sice překonáme převýšení jen něco pod kilometr, některý úseky jsou ale skutečně smrtící – vzduch povážlivě řídne a začíná se ozývat horská nemoc. Bohužel nemáme koku, která nám od projevů horský nemoci pomáhala v Jižní Americe.

23a  Taky jsme podstatně dál od rovníku, takže vrstva atmosféry je tu o cca 20% nižší než třeba při našem výšlapu na šestitisícovku Huyana Potosí v Bolívii. To znamená, že ve čtyřech kilometrech nad mořem je v Himaláji stejně řídkej vzduch jako na rovníku v pěti  kilácích. A hranici 4.000 metrů právě dnes atakujeme v sedle u vesnice Ghyaru, byť pak musíme bohužel zase půl kiláku sklesat.

24  Cestou definitivně opouštíme les, dál už budeme potkávat pouze osamělý keře a zakrslý karikatury stromků. I jinejch rostlin je čim dál víc poskrovnu, zanedlouho dospějeme do vejšky, kde už neroste zhola nic. Aspoň na první pohled. Několikrát nás udiví stádo koz, který dokážou v naprostý pustině vyhrabat kořínky a hlízy dostačující k obživě.

Část třetí – Subarktický pásmo

25  V Braze už to začíná smrdět. Hlava bolí, špatně se dejchá – je na čase dát si aklimatizační den – tj. vyšlápnout si na nějakej okolní kopec a pak mazat zase zpátky, přespat na původnim stanovišti. Jako ideální pro tenhle počin se jeví  jezero Ice Lake, ležíce ve vejšce 4.600 metrů nad mořem.

26  Popravdě, asi každej výšlap by tu byl bombastickej, protože naše chata leží hned pod majestátní Gangapurnou, s níž si nikterak nezadá vedlejší Annapurna III, čtyřka a dvojka číhaj‘ hned za rohem a na to zpovzdálí dohlíží jejich nejvyšší ségra Annapurna I, jediná osmitisícovka v nejbližšim okolí (byť jí sestřičky co do vejšky hodně šlapou na paty, jedný chybí jen 60 metrů). Když se k tomu ještě přidá překrásná prastará kamenná Braga, těžko najdete v okolí hezčí místo. Počasí je už několik dní naprosto ukázkový – modrák bez kouska mráčku, takže výhledy, jež se nabízej‘ opravdu nemaj‘ chybičku.

27  Stúpy a modlitební praporky roztroušený po všech okolních kopcích a kopečcích dojem jen umocňujou. Cestou taky poprvé potkáváme stádo divokejch jaků, předchůdců domestikovaný formy, jaka domácího. Teda oni se od sebe na pohled moc nelišej‘, takže jen hádáme, podle toho, že jsou uprostřed pustiny, že jim chybí zvonečky a že z nich jde strach.

Mládě jaka domácího zblízka

Mládě jaka domácího zblízka

  Název jezera Ice Lake mluví za vše, je skutečně na zamrzlý až na dno. A my zmrzlý až na kost – mrazivej vítr zalejzá až do morků kostí. Škoda, že zdejší stúpa nemá vchod, aby se v ní člověk aspoň na chvilku ohřál.

29  Jinak je tomu ovšem u gompy zpátky v Braze. Ta je narozdíl od stúpy vždy „dutá“ a tak v sobě ukrývá nejen příjemný teplý závětří, ale i starý svitky s mantrama zachráněný z Tibetu, údajně starý až 1.500 let, sahající dokonce ještě před tamní éru buddhismu. Sama gompa je stará přes 900 let, což z ní dělá nejstarší gompu v Nepálu.

30  Další cesta nás vede přes Manang, velký správní místo, spíš městečko než vesnici. Tady často zůstávaj‘ výpravy několik dní a prováděj‘ aklimatizaci. Některý místní hotely dosahujou evropský úrovně, pyšní se sprchama i pokojema s topenim, a taky západoevropskejma cenama. V městečku je dokonce i kino! Teď po sezóně působí druhdy jistě živej‘ Manang pustě a prázdně.

31  Když jsme u těch výprav, během cesty s překvapenim zjišťujeme, že jsme jedni z mála, který si nesou bagáž sami. Naprostá většina výprav vyráží se šerpama, věrni tradici, kterou nastavil už Edmund Hillary, kterej by bez svýho věrnýho šerpy Tenzinga jen těžko dosáhl vrcholu (málokdo možná ví, že výprava na dobytí Everestu, při který dobyl Hillary s Tenzingem vrchol, měla zpočátku 400 členů, z toho 380 šerpů).

32  Současný šerpové jsou totální blázni – klidně si ťapkaj s pěti krosnama, svázanejma k sobě provazem, takže stačí jeden šerpa na čtyřčlennou výpravu. Bohužel nemůžou práci vykonávat právě dlouho – do pár let maj‘ odrovnaný záda.  Marně dumáme, co je větší zlo – jestli to, že jsou takhle zneužívaný za relativně malej peníz, nebo kdyby byli zůstali bez obživy.

  Šerpové mnohdy nenosí věci na zádech, ale na pásce, kterou si „zavěsí“ za čelo. Podle slov jednoho Frantíka, kterej nosí bagáž už léta zrovna tak, je to pohodlnější způsob a člověk unese mnohem víc – ale na pohled to vypadá vcelku nezdravě, takříkajíc „o páteř“.

33  Mimochodem, výraz šerpa je tak zažitej, že ho používám i já, ve skutečnosti je ale  nesprávnej – šerpové jsou ve skutečnosti etnikum, žijící právě v oblasti kolem Annapuren a v nejvyšších horskejch oblastech Nepálu u hranic s Tibetem. Jelikož od matičky genetiky dostali do vínku bezproblémovou aklimatizaci (vždyť jejich předci běhali po šestitisícovkách už odpradávna), byli k práci nosičů a horskejch průvodců předurčený, proto se výraz časem přenes‘ na všechny nosiče či průvodce.

34  V Manangu je jedno z kontrolních stanovišť, kde se musíme nechat zapsat, cestou je jich asi pět. Údajně to má pomoct identifikovat pohřešovaný v případě nějaký laviny apod. A prej to vcelku pomohlo i při nedávný sněhový bouři. I když upřímně řečeno, vůbec si nedokážu představit, jak se jim daří v těch neuvěřitelnejch stozích knih (všechno tu jede stylem tužka – papír) dohledat, kdo prošel jednim stanovištěm a neprošel dalšim.

34a  Na kontrolnim stanovišti si prohlížíme graf z loňska, podle kterýho v prosinci projde trek jen dvacetina počtu lidí z listopadu. Vyjít až po sezóně bylo vskutku moudrý rozhodnutí – jsou dny, kdy nepotkáme ani nohu, některý místa jsou ale i teď přeci jen trochu exponovanější, a představa dvacetinásobku působí trošku strašidelně. Jen doufáme, že nahoře nezmrzneme či nezapadnem‘.

  Z Manangu stoupáme pomalu a vcelku pozvolně, ale únavně, vejš a vejš, okolo spíš už samot než vesniček. Přemítáme, čim se místní živěj‘. Krom několika babek, sbírajících sušenej jačí trus, tu nevidíme nikoho nic dělat… Snad jen jaci dávaj‘ místnim jakous takous obživu, jak se přesvědčujeme u farmy, kde kupujeme od místní „selky“ výtečnej jačí sýr.

35  Zároveň tu potkáváme bláznivýho japonskýho cyklistu – borce, kterej si před dvěma měsíci vyrazil na kole z indickýho Kašmíru a přes Himaláj urazil už 2 tisíce kiláků. Zdejší horskej průsmyk je prej už dvanáctej v pořadí a zdaleka ne nejvyšší. Má namířeno až do Barmy a když to půjde, ještě dál. Šlape, dokud to jde. A když už se nedá, hodí kolo na záda a šupky dupky, pěkně po svejch. Ale nemyslete si, že má nějakej vytuněnej, super ultralehkej karbonovej bicykl, co jede sám. Tohle kolo z poctivýho železa prej sloužilo už jeho tatínkovi (a je to na něm dost vidět).

36Na kole má i svou veškerou bagáž a ještě se neustále točí na kameru na tyči. Inu, Japonci. Od tý doby ho potkáváme ještě několikrát a v nejtěžších chvílích, v těch nejdrsnějších krpálech nám poskytuje útěchu – vždy si řekneme, že bysme na tom mohli bejt i hůř.

  Vysupíme až do vesničky Ledar, ve vejšce 4.200 m.n.m. Teplý jídlo je tu pekelně drahý, ale ani se moc nevztekáme. Sehnat tu otop znamená buď dotáhnout dřevo z několik dní vzdálenejch nižších poloh, nebo nasbírat už zmíněnej jačí trus (případ naší chaty), což je jistě taky práce na celej den. Elektrický vedení pochopitelně takhle vysoko taky nevede, takže nezbejvá než za mrazivýho večera pozorovat hvězdy a brzo ulehnout.

37  Další cesta začíná bejt spíš plouženim. Do Thorong Phedi, poslední vesnice před sedlem se ještě nějak vydrápeme, další strmá cesta do High Campu je už ale skutečnym utrpenim. Kolem nás kroužej‘ hladový havrani a člověka až mrazí při pomyšlení, jaká zkušenost jim velí tady číhat. Nu doufejme, že je poblíž nějaká mršina a že nečekají na „slabší jedince“. Pravda,  už jsme dávno dospěli za „bod zlomu“, kdy by nám návrat trval mnohem dýl než cesta vpřed a pravděpodobně bysme ani nestihli odlet domů. Vrchol cesty prostě musíme dát!

38Část čtvrtá – Arktický klima, země věčnýho sněhu a ledu

  High Camp ležící ve vejšce 4.850 metrů už neni vesnicí v pravym slova smyslu – krom desítky trekerů a personálu zdejší hospůdky tu na nikoho nenarazíte. Odkudsi vyškrábeme ještě poslední zbytky energie a vyplazíme se na kopec nad hospůdkou, odkud se nám naskytne snad nejkrásnější horský panorama  našeho života – všechny himalájský giganti jako na dlani, vrcholky osmitisícovek coby kamenem dohodil, kam jen oko dohlídne jen skála, sníh a led, led, sníh a skála.

39  Ráno nám mrzne totálně všechno – ani přes dvoje rukavice necejtim prsty a lžíce s teplou polívkou mi co chvíli padá z ruky. Podle místních klesla v noci teplota ke dvaceti stupňum pod nulou. Netřeba asi podotýkat, že se ani v chatkách ani v restauraci netopí. Ještěže pokojík je tak malej, že si ho přes noc aspoň trochu „zafuníme“. Chvíli před osmou dorazí párek Frantíků, kterej vyrazil z Thorong Phedi ve 4 ráno a při šplhání v třeskutym mrazu si uhnal solidní omrzliny na nohou. Obalujou si nohy alobalem a snad všim, co jim krosny ještě nabízej, ale nevěřim, že jim to moc pomůže. Neni už ale cesty zpět…

40  Čekáme ještě chvíli a hypnotizujeme teploměr, snažíce se přimět rtuť popolézt někam ke snesitelnejm číslum. Když se i v půl devátý drží ryska stále na mínus sedmnácti, přeci jen vyrážíme na porážku. Teda někteří z nás napřed na toaletu. Jestli si myslíte, že neexistuje horší kombinace, než průjem a tureckej záchod, pak vězte, že když se k tomu přidá ještě teplota hluboko pod mrazem a několikacentimetrová vrstva ledu na zemi, je to teprve superparáda. Velmi zábavná klouzačka…

41  Zbejvá posledních 800 vejškovejch metrů. Slabý 4,5 hoďky do sedla. To přeci dáme! První mrazivá hoďka ke kamenný, zpola zavátý čajovně ještě vcelku jde. Domorodec, vedoucí přes sedlo párek jaků, si vykračuje jak na korzu, a tak doufáme, že i další cesta bude schůdná i pro obyčejný „nížinný“ smrtelníky. Skutečně už nás nečekaj‘ žádný extra trháky. Jen neustálý pozvolný stoupání.

42  To úmorný pozvolný stoupání! Nekonečný a smrtící pozvolný stoupání!!! Jak dlouho ještě? Lapáme lačně po vzduchu, kterej řídne každym krokem. A přitom nás dejchání tááák bolí! Každej atom kyslíku je zmrzlej až na jádro, obalenej mrazivejma krystalkama, který se nám zabodávaj hluboko do plic.

43  Přechody po sněhovejch polích se prodlužujou a prodlužujou, až se slijou v jednu nekonečnou ledovou pláň, oslepující bílou nakloněnou rovinou. Ale už jen tenhle kopec a nahoře už na nás čeká sedlo! Sakra, tak ne… Ale támhle, na dohled, půl kiláčku, tam už je na tuty průsmyk. Posledních sto metrů. Padesát! Deset!! Néééé!!! Další kopec!!! A Další! A Znovu! To už přeci neni možný – museli jsme špatně zahnout a bereme to přes hřeben nějaký osmitisícovky. Kroky se mění krůčky a krůčky v šourání. Po každejch pěti metrech odpočinek. Pak po třech. Pak odpočinek po odpočinku…

44  A náhle se objeví! Bělostná stúpa, kolem níž poletujou tisíce modlitebních praporků. Že bysme přeci jen umrzli a dostali se do buddhistickýho nebe? Počkat, to je blbost, buddhisti nebe nemaj‘… Tak to bude přeci jen sedlo!

  Ten nádhernej pohled do nás vlejvá novou vlnu energie, jen Buddha ví, kde se vzala. Nohy jakoby samy vybíraj‘ nejkratší cestu ke stúpě, pranic se neohlížejíce na fakt, že pěšinka prošláplá ve sněhu vede oklikou. Proč asi – o tom hloupý nohy odmítaj‘ přemítat. Hlavě to ale docvakne, když nohy mizí v závěji až po stehna. Ale nohy se tak nerady vracej‘! To se radši budou brodit další půl hodinu, než konečně dosáhnou pevný půdy pod sebou. A ta se dostaví až v samotnym v cíli. Konečně skutečný sedlo!

45  Žádná fata morgana, opravdový sedlo Thorung La, jeden z nejvyšších horskejch průsmyků světa, přes kterej už odnepaměti vede cesta pro otrlý šerpy z Tibetu do Nepálu. 5.416 metrů nad mořem. Nejvyšší bod naší cesty. Výchozí bod, z něhož jsme vyšli před sedmi dny, leží skoro pět kiláků pod námi. Cestou nahoru překonáme na 145 kilometrech celkový převýšení přes 9.000 metrů. V sedle drobet přikosívá. Nejvyšší teplota ten den se vyšplhá na krásnejch mínus 18 stupňů.

A zase dolů

  Odteď už jen z kopce! Hop a skok přes potok a jsme v Muktinath, našem dnešnim nocležišti. Ale ouha, ono to ani z kopce nebude žádná prča. Cestou překonáváme laviny, který před měsícem pohřbily nejednoho horala. Při pohledu na lavinu chápeme, že harcovníci neměli jedinou šanci. Neleží tu sníh, ale ledový koule, mnohdy o průměru půl metru. Tim dostat v plný rychlosti byť do nohy, už to nerozchodim.

46  Ledovejch polí pak potkáváme spousty, v každym údolíčku schovanym před sluníčkem za okolníma vysokejma skalníma stěnama. Nohy se nám třesou únavou i strachem při přechodu ledovejch úseků, kde se zdá, že každej krok nad srázem může bejt osudnej. Jak závidíme kolemjdoucim, který si neohroženě vykračujou s mačkama. I když, táhnout se s nima až nahoru?

47  Sněhová pláň časem řídne a za chvíli už si hopskáme po vcelku udržovaný cestičce stále veseleji. Sklesáme 1.600 metrů, až do Muktinathu, první vesnice v Jomsomskym údolí, s krásnym klášterem a ještě krásnějším výhledem na Dhaulágirí, další z okolních osmitisícovek, tentokrát sedmou nejvyšší horou světa.

48  V hotýlku popíjíme na oslavu pekelně drahý pivo a povídáme si s japonskym cyklistou. Ano, skutečně překonal sedlo. Vůbec nechápeme, jak to dokázal – možná mělo kolo skrytej motůrek na solární energii. A dolu prej nahnal skluz, páč si půl cesty svištěl pěkně v sedle. No řekněte, jsou ty Japka normální?!?

49  Z druhý strany sedla má krajina úplně jinej ráz, pěstujou se tu brambory a obilniny, potkáváme tu víc babek tkajících na stavech, i dětí jako by se tu rodilo víc než v Manangskym údolí.

50  Cestou z Mukhitangu se nám podaří zabloudit. Procházíme mnoho prťavejch vesniček a dědinek, snažíce se doptat na cestu. Nikdo nám ale nechce rozumět. Napůl omylem, zpola úmyslně dobloudíme i do vesnice Kagbeni, krásný středověký vesnice s křivolakejma uličkama a dvoupodlažníma hliněnejma domkama, kde v přízemí bydlel dobytek, patro obývali lidi. Celá vesnice vypadá, jako by se tu zastavil čas před dvěma sty lety.

51  Na konci vesnice je vstup do „zakázanýho“ Království Mustang, kam po dlouhý staletí nesměl proniknout žádnej cizinec. Vzhledem ke svý izolovanosti a špatný dostupnosti (rozkládá se na náhorní plošině vysoko nad třema tisíci metry) si ještě donedávna si zachoval plnou autonomii na zbytku Nepálu. Prvním cizincům povolili zdejší králové přístup až v 50. letech 20. století. Po menší revoluci se situace znovu zhoršila a až do 80. let se Mustang znovu izoloval od okolního světa. Dneska se sem dostane omezenej počet turistů za poplatek 700 USD na tejden.

52  Přítomnost dobytka v Kagbeni je po čuchu stále ještě značně patrná – celá vesnice smrdí jako jeden velkej prasečák. Zdejší odér podporuje i malej chlapeček, kálící uprostřed nádvoříčka. Naše přítomnost ho natolik zaujme, že si rychle utře zadnici holou rukou a pak se láskyplně sápe na Báru, která se pustí za pekelnýho ryku na zběsilej úprk. Duchapřítomně vyndávám kameru a Bářiny projevy mateřskýho pudu zachycuju pro budoucí generace.

53  Další cesta z Kagbeni do Jomsomu vede převážně po prašný silnici, po který se proháněj‘ džípy vozící turisty na začátek či z konce treku (cestu si můžete naplánovat z obou směrů). Jelikož po silnice se prej jde po většinu cesty do údolí, rozhodujeme se v Jomsomu, že zbytek cesty absolvujeme autobusem.

  Celkově tedy za 9 dnů urazíme 176,5 kiláku a překonáme převýšení 9.150 metrů. Trek 54kolem Annapuren považujeme za jeden z nejkrásnějších, co jsme kdy absolvovali, a to máme s čim srovnávat! Kanadský Skalistý hory i novozélandský Jižní Alpy, indonéský sopky i kolumbijský či peruánský Andy – všechny maj‘ něco do sebe, ale málokde najdete tolik krás na jednom místě – majestátní horský obry s pocukrovanejma vrcholkama, nádherný prastarý buddhistický stavby a vesnice, usměvavý a krásný, neuvěřitelně fotogenický tibetský babky s děckama, všechny podnebný pásma na pár kilometrech!

55  A co se „profláklosti“ treku týče? Kdybysme vyrazili v plný sezóně, asi by nás davy štvaly, ale takhle jsme skutečně leckde byli úplně sami a dlouhý hodiny nepotkali jedinýho bělocha. V sezóně se prej ale může leckdy stát, že neseženete nocleh, pokud dorazíte do vesnice později než ve tři – takže se pak cesta asi i o pár dní protáhne. Takže pozor na to, doporučujeme míň exponovanou dobu.

56  Cesta předpotopnim minibusem z Jomsomu do Beni je asi nejdelší cestou busem našeho života. 76 kilometrů urazíme za úctyhodnejch 11 hodin. Průměrná rychlost závratnejch 7 kilometrů v hodině. Stavíme totiž na každym rohu a nabíráme místňáky, třikrát máme přestávku na oběd či svačinku. Některý úseky prašný a rozbitý cesty vyžadujou řidičovu chirurgickou přesnost – několikrát jsou místo mostu, strženýho loňskou povodní, položený jen mohutný fošny, na který se musí řidič trefit. Jinde chybí most úplně a nezbyde než brodit říčku. Na některejch úsecích se ale řidič rozhodne, že nám ukáže, co je to pořádný rallye, a tak skáčeme jak kamzíci z kamenu na kámen vysoko nad propastí Jomsomskýho údolí.

57  Krom jízdy na horský dráze nám cesty zpříjemňuje panáček, kterej hned zkraje cesty vypije litr místní pálenky a pak všechny (a bohužel nejvíc nás jakožto jediný cizince) oblažuje ožraleckym blábolenim. Poté, co poblije už čtvrtýho spolucestujícího, je bez milosti vyloučen z přepravy, tj. vysazen na cestě uprostřed ničeho. Vzhledem k jeho stavu nejspíš po chvíli končí na dně bezedný propasti.

58  V Beni pak přestupujeme do skoronormálního busu, kterej nás dopraví do Pokhary. Co zažijeme tam i v Káthmandú a okolí, si ale povíme zase příště.

Vás teď čeká himalájská fotogalerie,

Rubriky: Čechy | Napsat komentář

Jihoafrická republika – into the wild no. 2 + rekapitulace cesty kolem světa

  A je to tady – závěrečná! Poslední rozloučení a rekapitulační článek o našem osmadvaceti měšíčnim putování cestou necestou. Finální africká štace se bude točit hlavně kolem zviřátek, ať už těch suchozemskejch, na poušti Kalahari, nebo vodních z jihu země.

Pretoria – jedno z hlavních měst

  První zastávku po opuštění africkýho safari-ráje si uděláme v Pretorii, hlavním městě Jihoafrický republiky. Teda jednom ze tří hlavních měst. JAR má totiž tu zvláštnost, že má metropole rozdělený na sídlo výkonný moci (Pretoria), zákonodárný (Kapský město) a sídlo justice (Bloemfontein). Přijíždíme sem zrovna v období, kdy kvete žakaranda mimózolistá, strom původem z Brazílie, jimž nechali před sto lety osázet celý centrum Pretorie. A žakaranda pak každý jaro oblíká město do fialovýho hávu až do pozdního léta, kdy se ulice a střechy domů i aut snáší fialovej sníh.

Fialová Pretoria

Fialová Pretoria

  Centrum Pretorie působí snad nejvýstavnějc ze všech jihoafrickejch měst. Budovy z konce 19. století dávaj´ tušit, že JAR má vůbec nějakou historii. Od honosnejch vládních budov se nabízí skvostnej výhled na celý fialový centrum.

Vládní budovy v Pretorii

Vládní budovy v Pretorii

  V Pretorii krom jinýho chceme vyměnit brzdový destičky našeho vozítka, který dostaly v Krugeru dost zabrat. Místo destiček nám ale mění celý auto, takže místo Atosu vyfasujeme fungl nový i10. Neni sice o moc větší, ale je živější a pohodlnější.

Naše vozítko

Naše vozítko

Vzestup a pád apartheidu

  Omrkneme tu taky zajímavě udělaný muzeum apartheidu. A tim se dostávám ke svýmu slibu z minula – vysvětlení toho, co že to vlastně takovej apartheid je. Mezinárodní trestní tribunál vysvětluje tenhle pojem jako nelidské činy páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami, s úmyslem zachovat tento režim.

  A právě Jihoafrický republice vděčíme za obohacení našich slovníků. Apartheid znamená v afrikánštině odloučení. A přesně to se v JARu prakticky celý 20. století dělo –  oddělování „podřadný“ černý a barevný rasy od vládnoucí, privilegovaný bílý menšiny. Byť se apartheid stal oficiální státní politikou až v roce 1948, uplatňování rasový segregace začalo mnohem dřív, o čemž svědčí například vystěhování statisíců černochů z jejich domovů v Johannesburgu do „města pro černý“, Soweta.

  A po nástupu vlády apartheidu se to všechno pěkně zoficiálnilo – napřed přijali zákon o registraci obyvatelstva, kterej rozdělil celou jihoafrickou společnost do tří populačních skupin: na bělochy, barevný (tj. míšence všeho druhu + asiaty) a černochy. Tohle pořadí určovalo i jejich prestiž ve společnosti.

 Poté následoval zákon o skupinových oblastech, kterej Jihoafričanum určoval, kde směj´ žít.  Během vlády apartheidu se oddělení ras vyvinulo tak daleko, že černošský obyvatelstvo nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic… V podstatě veškerejch veřejně přístupnejch míst, který navštěvovali běloši. Od toho měli přece svoje školy a nemocnice. Netřeba asi podotýkat, který zdravotnický či vzdělávací zařízení byly líp vybavený.

Cape Town

Cape Town

  Autobusy výhradně pro bílý měly např. i svoje vlastní zastávky, aby se náhodou bílej nadčlovek nemusel potkat se zástupcem nějaký podřadný rasy tváří v tvář. Zjednodušeně se dá říct, že se běloši s černochama v běžnym životě prakticky nepotkávali. S prosazenim podobnejch zákonů nebyl velkej problém, vzhledem k tomu, že černošská většina obyvatelstva neměla žádný zastoupení v parlamentu, neměla hlasovací právo.

  Později začalo dokonce přesidlování celejch provincií – vláda zřizovala pro černochy a barevný „suverénní státy“, tzv. bantustany, což byly rezervace, kam byly násilně sestěhovaný miliony černochů, mnohdy i dva tisíce kilometrů od původních domovů. Koncem vlády apartheidu to bylo zhruba 13% území JARu, kde žili černoši namačkaný v mnohdy nehostinnejch podmínkách (lepší půda kupodivu nějak zbyla bílejm). Suverenita bantusanů pak byla respektovaná, pokud dělali jejich obyvatelé přesně to, co dostali od vlády nakázáno. Jak to začalo smrdět nějakym odporem, přiskákala armáda a připomněla jejich „domluvu“.

Maják u Mysu dobré naděje

Maják u Mysu dobré naděje

  Takhle například dopadla pokojná demonstrace v Sowetu roku 1976, kdy se místnim studentum nelíbilo zavedení afrikánštiny (jazyka vládnoucí menšiny) jako vyučovacího jazyka. Následnej policejní zásah si vyžádal přes dvě stě obětí na životech. Podobně krvavě skončila i demonstrace v Sharpewille v roce 1960.

  Až po dlouhejch desetiletích ekonomickýho embarga OSN a většiny světa začala Jihoafrická republika postupně zmírňovat, až v roce 1989 nově zvolenej prezident Frederik Willem de Klerk apartheid odsoudil a propustil Nelsona Mandelu. Až se zvolenim Mandely prezidentem ale politika apartheidu definitivně padla, byť si bouřlivej začátek 90. let vyžádal největší krveprolití od jejího nastolení.

Antilopa skákavá

Antilopa skákavá

  Nelson Mandela vystudoval práva a poté, co se v roce 1948 ujala moci Národní strana, se snažil proti politice apartheidu bojovat pod záštitou justice. Když zjistil, že v zemi, kde má černoch pramalý práva, mu zákon nepomůže, uchýlil se k jiný formě boje – v roce  1961 ve spolupráci s komunistama spoluzaložil militantní skupinu Umkhonto we Sizwe (kopí národa), která proti vládě apartheidu vedla sabotážní kampaně.

  To se mu stalo málem osudnym v roce 1962, kdy byl usvědčenej ze spiknutí s cílem svržení režimu a odsouzenej na doživotí. Po propuštění z vězení, po dlouhejch 27 letech, se pak zasadil nejen o pád apartheidu, ale i o tzv. národní usmíření, který vyvrcholilo sepsánim nový ústavy. Ta měla zajistit rovnost ras – a to i tý bílý, aby v zemi nenastal opačnej extrém – diskriminace bělochů. Nejen za to získal Nobelovku za mír. V Jihoafrický republice je považovanej za „Otce národa“.

  Ve světě se ale najde  i řada jeho odpůrců a nikoliv pouze mezi proapartheidníma rasistama. Spousta lidí si v době jeho vlády stěžovala na zcela neefektivní boj proti AIDS (některý jeho spolustraníci  prohlašovali, že AIDS je pověra),  nebo dramatickej nárůst kriminality v JARu od počátku 90. let.

Snovač žlutý při stavbě hnízda

Snovač žlutý při stavbě hnízda

  Dneska se hodně mluví o tzv. „obrácenym apartheidu“, tedy útlaku bílý rasy černošskou většinou (bělochů dnes žije v JAR jen necelejch 10%). Nejsme dostatečně fundovaný a obeznámený s celou současnou problematikou, abysme hodnotili, jak se věci skutečně maj´, podělíme se tedy jen o svý dojmy.

  Chápeme, že např. politika kvót (nařízení pro zaměstnavatele mít počty zaměstnanců  procentuelně odpovídající zastoupení etnickejch skupin daný provincie) může bejt pro firmy někdy složitá a vede např. k zaměstnávání „mrtvejch duší“, ale např. při pohledu na fotografie  zaměstnanců v supermarketech je vždy zřejmý, kdo tu má hlavní slovo – v managementu vždy běloši, pokladní a uklízečky jsou vždy černý.

Buvolec běločelý

Buvolec běločelý

  Podle nás se o tuhle pověst současnýho JARu staraj´ hlavně starousedlíci, který zažili mnoho „rajskejch let“ vlády apartheidu a najednou se musej´ smířit s tim, že maj´ černoši stejný práva, a že oni, „vládnoucí rasa“ jsou rázem menšina. Když vám celej život někdo vštěpuje vaší nadřazenost, je pak těžký se rychle přeonačit. Tenhle dojem jsme nabyli nejen ze značně zatrpklý řeči nejednoho staříka, se kterym jsme se pustili do debaty, ale hlavně z jejich chování například k černejm prodavačkám – nejenže na ně nepromluví slovo a ani se na ně nepodívaj´, ale kreditku či prachy jim hážou jako psovi kost, aby aspoň gestem jasně vyjádřili, co si o ní myslej´.

  Olej do ohnivý kritiky ze strany bílejch důchodců přilejvá i současnej prezident Jacob Zuma, kontroverzní politik čelící mnoha obviněnim z korupce, zproveněry státních peněz (z veřejnýho rozpočtu si například nechal přestavit soukromý sídlo za bezmála půl miliardy), dokonce i ze znásilnění. Katolíkum právě nevoní ani jeho polygamie – má čtyři oficiální manželky a jednu snoubenku, kterou „koupil“ za 10 kusů dobytka. Jakožto předseda národní rady proti AIDS se zase moc nepředved´, když prohlásil: „Po nechráněnym sexu s HIV pozitivní ženou stačí sprcha a problém je vyřešen.“

  Co se segregace ras týče, máme pocit, že nadále přetrvává. Místní běloši jsou úplně posedlý bezpečim – svoje domy i celý „bílý enklávy“ schovávaj´ za ohromný ploty s vysokym napětim, kolem kterejch dnem i nocí rajzuje parta hlídačů se samopalama. Ze začátku jsme si mysleli, že jde o ochranu před divou zvěří, než jsme pochopili, jaký „šelmy“ se běloši nejvíc obávaj´. Proto nám pak přišlo trochu absurdní, že všichni tyhle hlídači jsou černoši. Když někomu líčíme, jakejma oblastma jsme projížděli, vyskakujou jak čertíci, křižujou se a říkaj´, ať děkujeme nebesum, že se nám podařilo zdrhnout hrobníkovi z lopaty.

  Stále je tu běžnou praxí, že jsou supermarkety, hotely či fastfoody,  kam chodí jenom běloši   nebo černoši. Dokonce i v některejch hotelech mají cedule, že „ubytování poskytují pouze zahraničním turistům“ – napřed nám vrtalo hlavou, co je to za nesmysl, než jsme zjistili, že tam spolu s náma bydlí i několik bílejch Jihoafričanů. Pak nám došlo, že je to zřejmě možnost vyprovodit ze dveří černochy a nechovat se přitom protizákonně.

  I na plážích se spolu rasy rozhodně nemísí. Jako nejsilnější důkaz stále přetrvávající rasový segregace ale považujeme fakt, že jsme za celý dva měsíce pobytu v JAR potkali jenom dva smíšený páry. Když to srovnáme třeba s USA, kde je 12% černochů (tedy zhruba stejně jako bělochů v JAR) a smíšenejch párů jsme tam viděli nepočítaně, nemůžeme se zbavit pocitu, že je tady pořád něco špatně. Snad se aspoň další generace vydá správným směrem. Jak nás ubezpečovali mladý běloši z Cape Town, údajně nejotevřenějšího města JAR, jejich děti už „nevidí barvy“.

Vyprahlá poušť Kalahari rozhodně neni bez života

  Ale to jsem zase drobet odbočil od naší cesty. My si to teď šineme přes nekonečný vyprahlý roviny směr západ, abysme to za Upingtonem ohnuli prudce doprava a po dlouhejch tisíci kilácích konečně dorazili k bráně Kgalagandi Transfrontier Park, národního parku o rozloze poloviny Český republiky, zasahujícího i hluboko do Botswany. Slovo kgalagandi znamená „žíznivé místo“. A žízeň tu asi postihne leckoho – nacházíme se totiž na Kahalari, největší poušti jihu Afriky a čtvrtý nejrozlehlejší poušti světa. Z území přes 900.000 Km2 neodtéká jediná řeka, najít vodní zdroj je pro zdejší zvířata záležitost i na několik dní.

Přímorožec jihoafrický (neboli oryx jihoafrický)

Přímorožec jihoafrický (neboli oryx jihoafrický)

   A je důvod, proč jsem se sem takovou dálku hnali. Cesty týhle gigantický přírodní zoo jsou sice pouze prašný a věčně zavátý pískem, často ale vedou právě kolem zdrojů vody a proto máme velkou šanci, že u nich potkáme nějakou divokou zvířenu tišící ve spalujícim vedru lví či žirafí žízeň.

Lvi pustinní hasí žízeň.

Lvi pustinní hasí žízeň.

   A už po pár minutách cesty do nitra pouště zjišťujeme, že tahle vyprahlá poušť neni zdaleka tak bez života, jak bysme čekali. Naopak, je zvěří doslova napěchovaná.

Pštros dvouprstý

Pštros dvouprstý

  Zdaleka ne jen u vodních zdrojů se tu proháněj´ početný stáda pakoňů a buvolců, na honěnou si tu hrajou pštrosi a každýmu osamocenýmu stromu dělá společnost minimálně párek flekatejch žirafích krků.

Žirafátka síťovaná

Žirafátka síťovaná

  Postavit stan v kempu neni žádná prča – neutuchající vítr nám právě nepomáhá a za chvíli máme plný oči i pusu všudypřítomnýho jemnoučkýho píšku. Při stavbě asi vypadáme jako Pat a Mat, soudě podle početnýho za břicha se popadajícího publika, tvořenýho ze zvědavejch surikat a mangust, který se podhrabaly pod plotem kempu jen aby měly lepší výhled na naše představení.

Mangusta liščí

Mangusta liščí

  Při honbě za zviřátky nám jako vždy dělaj´největší radost kočičky. První shledání se lvem je takový drobet líný. Mohutnej chlapík se válí pod keřem u silnice a čeká na západ slunce. Občas po nás blejskne okem, ale netváří se, že by se chtěl pouštět do nějakejch složitějších akcí. Po chvíli si to proto už svištíme dál, kde po pár kilácích potkáváme mámu gepardici se třema odrůstajícíma mláďatama.

Gepard štíhlý

Gepard štíhlý

Producírujou se nám krásně před autem, jakoby jsme tam ani nebyli. Pomalu kráčej´ směrem ke lvímu lenochovi. Kdyby takhle došli až k němu, to by mohla bejt nějaká legrace! Drahnou dobu je pronásledujeme a když už se k němu skutečně blíží, nenapadne mě nic lepšího, než se postavit autem přesně mezi mohutnýho hřivnatce a gepardí rodinku. Řikám si totiž, že takhle třeba získám pěknej záběr, jak lvíček kráčí přímo proti nám.

Příliš blízké setkání se lvem

Příliš blízké setkání se lvem

  A taky jo. Vesele si fotim, jak se k nám blíží, a najednou koukám, že už se mi nechce vejít do objektivu. Hodim na něj proto oko napřímo a ne jen přes hledáček jako doposud – a ouha, on je metr od auta! V tu ránu začnu zmatkovat, snažim se udělat něco z okýnkama, který máme všechny dokořán! Kurňa, která páčka ovládá který okno?!? Než je stihneme všechny dovřít, je majestátní král zvířat skutečně jen pár cenťáků od auta – a vzhledem k jeho vzrůstu (velikost samce v kohoutku až 130 cm) máme tlamy zhruba stejně vysoko. Ta jeho je zaplať pánbů zavřená, moje je ohromenim otevřená dokořán.

Kočičky si aut nevšímaj´.

Kočičky si aut nevšímaj´.

  Naštěstí se znovu potvrzuje, že kočky auta vůbec nezajímaj´. Ladně nás obejde, jako kdybysme byli jen kus skály stojící mu v cestě, a vydá se přivítat gepardí hosty. Nijak na ně ale neútočí, jen je začne líně pronásledovat. Gepardi pochopí, že tady jim pšenka nepokvete, a rajzujou jinym směrem. Lví samec je totiž lenoch – lov mu obstarává jeho harém, dokud ještě nějakej má. Pokud jde ale o lva samotáře, obstarává si potravu povětšinou tak, že zpovzdálí pozoruje jinou šelmu, počká si na její úspěšnej lov a pak mu kořist prostě sebere. Zdá se, že to jsou i dnešní záměry našeho lvího zloděje.

Lev pronásleduje gepardy, my lva.

Lev pronásleduje gepardy, my lva.

  Další den pak zase potkáváme u napajedel celou lví smečku. Lvice proženou stádo antilop, aby nevyšly ze cviku a pak se uveleběj´přímo na cestě, dva metry od nás. Staršímu chlapíkovi ve větru krásně pohrává hříva, jeho mladší kolega mu jí jen tiše závidí, on začal očividně „zarůstat“ teprve nedávno.

Lvi pustinní

Lvi pustinní

Napříč členitou krajinou největší jihoafrický provincie – Severnim Kapskem

  Z pouštního safari razíme na jihozápad, do národního parku Augrabies Falls. Vodopády musej´ za dob dešťů vypadat skutečně impozantně, jak se dozvídáme z ilustračních fotek ve zdejšim infocentru. Během naší návštěvy je to však spíš jen trochu divočejší řeka.

Augrabies Falls (ilustrační zlodějna)

Augrabies Falls (ilustrační zlodějna)

  Celodenní vejlet po okolí ale nabízí krásný výhledy a taky zvláštní zviřátka – damany skalní, který připomínaj´ něco mezi králíkem a morčetem, a i přes svý zavalitý a na první pohled neohrabaný tělo šplhaj umně po stromech.

Daman skalní

Daman skalní

  Jen těžko byste uhodli, kdo je ve skutečnosti damanův nejbližší příbuznej. Věřte nevěřte, neni to králík, činčila ani sysel – je to slon. Inu, genetika… Kromě damanů nám na vejlšapu dělaj společnost i míň příjemný zviřátka – obrovský hejna neodbytnejch mušek, před kterejma se zachráníme až na místnim koupališti.

The Baths - náš domeček

The Baths – náš domeček

  Další cesta vede přes rozkvetlý louky národního parku Namaqua a Citrusdal, až do The Baths, úžasnejch lázní v lůně přírody, uprostřed nádhernejch hor, kde trávíme hned pět dní poklidnym relaxovánim, lázněnim a oslavou společnýho patnáctiletýho výročí. Lázeňskej komplex opouštíme pouze pro doplnění zásob jídla a šampáňa.

The Baths - horkej bazén

The Baths – horkej bazén

  Z poklidnýho, až letargickýho odpočinku nás vytrhne snad jen tarantule, která k nám přijde večer na návštěvu, snad chce taky zhlídnout romantickou komedii, kterou právě sledujeme.

Tarantule na návštěvě

Tarantule na návštěvě

   Pak už je ale načase zase vyrazit, tentokrát přes členitou krajinu a úžasný výhlídky na tyrkysový moře v NP West Coast,  až do jihozápadního cípu JARu.

Výhledy v národnim parku West Coast

Výhledy v národnim parku West Coast

  Cestou obdivujeme ohromný hnízda sociálních snovačů, který se sestěhovávaj do společnejch měst, resp. pod společnou střechu. V jednom takovym  „souhnízní“ se najde až 300 samostatnejch hnízd. Snovači jsou tak vášnivý stavitelé, že to občas přeženou a pod tíhou hnízda spadne větev či celej strom. Snovači nešetří ani sloupy elektrickýho vedení.

Hnízdo snovačů

Hnízdo snovačů

Město úžasnejch výhledů i bujícího zločinu – Kapské město

  Na samym jihozápadě země nás čeká „jižní perla“. Kapský město se díky svý úžasný poloze a nádhernejm scenériim  pravidelně umisťuje v soutěžích o nejkrásnější města světa. Asi první, co při vyslovení jména Kaapstad (jak se mu říká afrikánsky)  napadne, je Stolová hora – ten divnej kopec s uříznutou špičkou, dramaticky se tyčící víc než kilometr nad město.

Kapský město a jeho ikona - Stolová hora

Kapský město a jeho ikona – Stolová hora

  Podobnejch skalních útvarů je ale v bezprostřední blízkosti Kapskýho města hned několik – ať už je to třeba  Ďáblův vrchol, Dvanáct Apoštolů nebo Lví hlava.  A odevšud je nádhernej výhled po týhle čtyřmilionový metropoli.

Kapský město a jeho ikona - Stolová hora

Kapský město a jeho ikona – Stolová hora

  Kapský město je nejenom největší metropolí jihoafrický republiky, ale dle nedávnejch žebříčků taky jednim z deseti nejnebezpečnějších měst světa. Turistum se důrazně doporučuje po setmění neopouštět hotel a do mnoha čtvrtí neboli „townshipů“ se nevydávat vůbec.

  Centrum je ale (minimálně za světla) bezpečný a hlavně krásně udržovaný, se spoustou zelenejch parků a zachovalejch historickejch budov. Pravdou však je, že somráků tu zevluje požehnaně a  dokážou bejt poměrně neodbytný.

Kapský město

Kapský město

  Kapský město je ze všech stran obklopený nekonečnejma plážema s běloučkym písečkem. A nedaleko se nachází atrakce snad ještě navštěvovanější než Stolová hora – Mys dobré naděje. Skalnatej výběžek, strážící hranici Atlantskýho a Indickýho oceánu.

Mys dobré naděje

Mys dobré naděje

  Často je  Mys dobré naděje nesprávně označovanej jako nejjižnější bod Afriky, za tim byste si ale museli zajet ještě 200 kiláků na východ, ke Střelkovému mysu. Ten ale neni zdaleka tak fotogenickej, tak proč takhle nepotitulovat zdejšího fešáka, když má ještě k tomu tak pěknej název.

Mys dobré naděje

Mys dobré naděje

  Jeho pojmenování má na svědomí portugalskej král Jan II., kterej moudře usoudil, že pokud chce mořeplavce dál motivovat k objevnejm plavbám, bude potřeba pro mys vymyslet optimističtější název, než dostal od Bartolomea Diase (prvního kapitána, kterej ho obeplul) – a sice Mys bouří. Dias chtěl pak za každou cenu dokázat, že jeho název je trefnější, a proto se tu o dvanáct let později utopil ve strašlivý bouři, společně s posádkou všech čtyř lodí jeho vejpravy do Indie.

Mys dobré naděje

Mys dobré naděje

  I u mysu řádí gang zločinců – tentokrát v podobě paviánů. Přepadávaj´ turisty ze zálohy, kradou jim jídlo, foťáky i baťohy, a pokud jim vzdorujete, nebojí se použít i zbraň – svoje ostrý zuby. A aby bylo jasný, kdo je tady pánem, nakonec vám pokálej´ střechu auta. Je fakt, že agresivní opičáci tu začínaj´ rangerum přerůstat přes hlavu podobně kriminálníci radnim Kaapstadu.

Šéf zločineckýho gangu

Šéf zločineckýho gangu

   Silnička táhnoucí se po pobřeží od mysu do města patří mezi ty nejvyhlídkovější trasy světa, kde kromě honosnejch vil místních zbohatlíků a předměstíček připomínající letoviska 19. století můžete obdivovat například i hejna delfínů radujících se v příboji ze života

Delfíní radovánky

Delfíní radovánky

Krásy Indickýho oceánu cestou na východ

  A jen pár desítek kiláků na východ se v zátoce Betty´s Bay popelí další hejno – tentokrát jde o kolonii tučňáků brýlových, cca 70 centrimetrovejch nelétavejch ptáčků, který si tu v počtu několika tisíc vesele pobíhaj, čvachtaj´, nebo jen tak stojej´ a moudře hleděj´.

Tučňáci brýloví

Tučňáci brýloví

  Musel to bejt nějakej ornitofobik, kterej dal těmhle roztomilejm moudrejm zviřátkum neoficiální pojmenování jackass penguin, tedy něco jako „tučňák blbec“. Každopádně šlo o první druh tučňáka, kterýho kdy Evropani spatřili.

Tučňák brýlový

Tučňák brýlový

  A dál cestou na východ naprosto úžasnou krajinou tvořenou zálivama, zařežávajícíme se hluboko do vnitrozemí, lemovanou majestátníma horama. Co chvíli zastavujeme a pozorujeme zviřátka, který daly velrybímu pobřeží jméno. Ze zdejší silničky máte údajně větší šanci zahlídnout nějakýho přerostlýho kytovce, než kdekoliv jinde na světě.

  Kromě keporkaků se tu ráda předvádí velryba jižní, osmdesátitunovej brouček, dorůstající dýlky až osmnácti metrů. Vyskytuje se jen v jižních mořích a na první pohled je nápadná hlavně tim, že její hlava porůstá parazitujícíma korýšema, a tak vypadá, jako kdyby pocházela z prehistorie, jako kdyby brázdila moře už od počátku věků.

Velryba jižní a její představení

Velryba jižní a její představení

  Nejlepší příležitost se nám nabízí v městečku Hermanus, kde se maminka s malym velrybátkem jen pár desítek metrů od břehu natolik raduje z početnýho pobřežního obecenstva, že vyskajuje tak vysoko, jak jen dovede, a pak za strašlivýho rachotu „háže placáka“ o hladinu. Mořský představení trvá snad půl hodiny, pak už nás jen zvědavě pozoruje a počítá platící diváky.

Velryba jižní a její představení

Velryba jižní a její představení

  Ještě kousek na jihovýchod a už jsme na zmiňovanym Střelkovym mysu a prohlížíme si zdejší romantickej maják. Jižnější místo už na africkým kontinentě nenajdete – jsme na 34° a 49′ jižní šířky.

Maják u Střelkového mysu

Maják u Střelkového mysu

  Nejeden vrak dokazuje,  že tu moře bejvá opravdu divoký. Oblast okolo Střelkovýho mysu patří k nejčastějším místům výskytu tzv. obřích vln, který můžou dosahovat až třiceti metrů a u nichž se zatim příliš neví, jak vznikaj´ – jen to, že přicházej´ jak blesk z čistýho nebe, potopí zaoceánskej parník a hned jsou zase pryč. Pravděpodobně jde o rezonanci jednotlivejch vln, který se potkaj´ v „příhodnej okamžik“.

Přátelská trnucha

Přátelská trnucha

  Nás na místní pláži zaujme hlavně místní maskot. Vlastně hned dva – párek dvoumetrovejch trnuch, který jsem každej večer připlouvaj, aby povečeřely vnitřnosti ryb, který splachujou rybáři po vyvrhnutí zpátky do moře. Trnuchy jsou mazlové, nechaj´ na sebe klidně sáhnout a údajně i krmit se z ruky.

Vinice okolo Robertsonu

Vinice okolo Robertsonu

  Oblast dál na východ, okolo Robertsonu, je vyhlášená pěstovánim vína. Objedeme si nejednu vinici a všude ochutnáváme. Nakonec s sebou táhneme asi 12 flašek, jakože dárky domu. No, do Čech přivezeme dvě. Na jihoafrický víno nedáme dopustit. Moje oblíbená značka je Fat bastard, nějak jsme se v tom názvu našel.

Hezkej večer

Hezkej večer

  Jih JARu obývaj´ kromě vinařů hlavně farmáři, a tak nejednu noc trávíme uprostřed klidný vesničky, na ekofarmě či uprostřed malý rodinný zoo, kde se volně proháněj´ koníci, oslíci a kravky, společně se pštrosama… Jen nikomu nedoporučuju spát v kempu, kde chovaj´ pávy – oni ten zobák nezavřou ani o půlnoci.

Páv a jeho chlouba

Páv a jeho chlouba

V dalšim přírodnim kempu u městečka Wilderness (divočina) narážíme na krajana Honzu, kterej tu dělá na zimu barmana. Slovo dá slovo a zjistim, že je to nejlepší kámoš souseda z naší vesničky u Písku. Nezbejvá než všechno pořádně rozebrat a zavzpomínat na rodnou hroudu. Tolik becherovky jsme ještě nikdy nevypili.

  Jelikož máme koupenou wild card (roční permici do všech národních parků), nedá nám to, a  stavíme se snad v každý rezervaci, co po cestě potkáme – ať už je to NP Bontebok, se zajímavejma antilopama, nebo NP Addo Elephant, kde celej den pozorujeme bohatou místní faunu, v čele pochopitelně se slonama, který se tu díky zdejšímu červenýhu blátu rádi vybravujou doruda.

Sloni afričtí v červeném provedení

Sloni afričtí v červeném provedení

  Taky jsme svědky hrůzostrašně vypadajícího konfliktu, kdy dva pitomý Poláci vylezou před slonem z auta, aby si pořídili lepší foto, a samec se pak proti nim rozběhne, vztekle plácaje ušima, takže kucí polský maj´ co dělat aby skočili do auta a vzali čáru.

Sloni afričtí v červeném provedení

Sloni afričtí v červeném provedení

  V Alexandrii se rozloučíme s oceánem (trochu smradlavym, vzhledem k velrybě, kterou příboj vyvrhl na břeh) a mažeme zpátky do vnitrozemí. Než definitivně opustíme pobřeží, přespíme ještě v East London v hostelu, kde právě zasedá slet HIV pozitivních černochů. Jak se poté ukáže, vyháňěj´ démona AIDS celou noc i ráno zpěvem gospelů a hlasitym rytmickym dupánim.

   Pak už ale hurá na sever, zpátky k hranicim s Lesothem, do horský vesničku Zastron a poté zpět do Clarens, kde jsme zhruba před dvěma měsíci začínali. Tady zrovna pobejvá parta čínskejch studentů, který nás pozvou na svoje tradiční hody, a tak ochutnáme asi deset chodů výbornejch i vcelku hnusnejch pokrmů.

  Ale to už se náš pobyt chýlí ke konci, takže nezbejvá než rekapitulovat. Napřed o Jihoafrický republice: Za necelý dva měsíce jsme tu urazili přes 12 tisíc kiláků,  prakticky jsme celou zem objeli dokola. Mrzli jsme v horách a slunili se na pobřeží, prodírali se džunglí i opejkali se v poušti.

Mapa cesty po JARu - přes 12 tisíc kiláků

Mapa cesty po JARu – přes 12 tisíc kiláků

  A bezpečnost? Nechci se rouhat, třeba jsme měli jen obrovský štěstí, ale i poté, co jsme Jihoafrickou republiku projeli křížem krážem, zabloudili i do slumovejch městeček, přespávali v hostelech či kempech, kde jsme byli jediný běloši, jsme nejenže nikde nezažili nic nepříjemnýho, dokonce jsme ani nikde neměli takový to mrazení v zádech, ten pocit neurčitýho ohrožení, kterej nás na našich cestách jinak přepad´ mnohokrát. Pochopitelně nepochybujeme o tom, že JAR je nebezpečná země, ale myslíme, že to místní bílý starousedlíci skutečně trochu hrotěj´.

  A stejně tak cestovatelé. Např. jeden krajan, kterej během pětiletý cesty projel doslova celej svět, označil právě kvůli bezpečnostní situaci Jihoafrickou republiku za nejhorší zemi, kterou navštívil, přestože jeho samotnýho tu nic špatnýho nepotkalo. Trochu legrační situace, tohle nám vyprávěl v Kolumbii v době, kdy mu ještě srůstala lebka poté, co do ní dostal ránu pažbou pistole při nočnim přepadení autobusu – a na Kolumbii přitom nedá dopustit.

  I my jsme o JAR slyšeli stovky strašidelnejch historek, ale vždycky se přihodily známýmu vypravěčova známýho – nepotkali jsme nikoho, komu by se osobně něco stalo, kromě našeho bláznivýho ruskýho kamaráda Vladimíra, kterej si to ale rázoval nalitej jak ruskej zákon káže centrem Jo´burgu ve tři hodiny ráno. A když jsme se bavili se zástupcem místní omladiny, která už neni takhle paranoidní, řekl nám, že nejstrašidelnější země světa je Holandsko, tam že ho přepadli během čtrnácti dnů hned třikrát.

  Každopádně nás Jihoafrická republika naprosto nadchla a návštěvu tohohle kouska země každýmu na potkání vřele doporučujem. I lidi, ač jste po přečtení kapitoly o apartheidu o nich zřejmě nezískali nejlepší mínění, jsou tu neuvěřitelně milý a nápomocný. V každým kempu k nám někdo přiběh´ s nabídkou pomoci se stavbou stanu či půjčení sekyrky na zatloukání kolíků, každej se zajímal, co si myslíme o jejich zemi a jak se žije u nás.

Cesta kolem světa za 835 dní

  Ale vzhledem k tomu, že Jihoafrická republika je naše poslední země naší cesty kolem světa, neodpustim si ani celkovou rekapitulaci.

  Když jsme 4. srpna 2011 odlítali na Aljašku, netušili jsme, jestli opouštíme Čechy na rok nebo na dva, do jakejch zemí či světadílů se podíváme, jestli se někde na chvíli usadíme, či budeme nomádit, dokud nedojdou prachy či nálada.

  Cesta nakonec trvala 28 měsíců. Z toho jsme čtvrt roku pracovali v kanadskym národnim parku Jasper uprostřed hor, po zbytek času jsme cestovali. Navštívili jsme 25 zemí (německý intermezzo nepočítaje), tj. v průměru měsíc na zemi. Některý státy si pochopitelně zasloužily času víc, jiný míň. V Kanadě jsme například strávili 7,5 měsíce a projeli okolo třiceti tisíc kiláků, v USA jsme pobyli čtvrt roku. V zemích, kde se nám vážně líbilo, jsme málokdy pobyli míň než měsíc. Oproti tomu například na „poznání“ Uruguaye nám stačily 3 dny.

Aljaška a grizzly na lovu lososů

Aljaška a grizzly na lovu lososů

  Omrkli jsme pět kontinentů. Nebo šest. Nebo čtyři. Nebo tři. Ani co do světadílů se nejedná o snadný počty. V Americe totiž například považujou Severní a Jižní Ameriku za dva kontinenty. Proč taky ne, když je od sebe odděluje šíje o poznání tenčí než například Afriku od Asie. Některý geografové zase naopak neuznávaj´ Euroasii jako dva kontinenty. Parta geografickejch fanatiků dokonce tvrdí, že kontinenty od sebe musí bejt oddělený mořem, jakže prej máme jeden „superkontinent“ Euroasioafriku.

  Vy, co jste ale chodili do „normálních“ škol, vězte, že jsme navštívili pět světadílů. Na Antarktidu nezbyl čas a hlavně peníze. Byť je to z Ohňový země jen asi tisíc kiláků, cesta lodí vyjde asi na 100.000 kaček na osobu. Taky jsme na jihu Ameriky byli v zimě, což neni právě nejpříznivější období pro návštěvu Antarktidy.

  Zdaleka nejdelší dobu, bezmála 22 měsíců, jsme strávili v Americe, víc než čtvrt roku v Asii, dva měsíce v Africe a měsíc v Austrálii.

Mapa naší cesty kolem světa

Mapa naší cesty kolem světa

  Po zemi jsme skoro 3,5krát obkroužili rovník, z toho 2x vlastnim dopravnim prostředkem – autem nebo motorkou, zbytek patřil busum, stopu, korbě náklaďáků, rikšám, a mnoha dalších specifickejch dopravnim prostředkum. Určitě se mi nepodaří spočítat, kolik kiláků jsme nachodili, vim jen, že na trecích jsme strávili 102 dní.

  Nejsevernějšim bodem naší cesty byla polní silnička pár desítek kiláků nad kanadskym Inuvikem, na 68,5° severní šířky, nejjižnějšim Ohňová země kus pod Porvenirem, na 54,5° jižní šířky. Nezápadnějc jsme mrkli na aljašskej ostrov Kodiak, na 152° západní dýlky, nejvýchodnějc pak v astralskym Devil‘s Marbles, na 134° východní dýlky. Nejnižší bod cesty byl 86 metrů pod hladinou moře v kalifornskym Údolí Smrti, nejvyšší pak 6.088 m.n.m., na vrcholu Huayna Potosí v Bolívii.

  Hlavu jsme složili ve zhruba třech stech různejch ubytováních (povětšinou nevalný kvality), zdaleka nejdýl, přes 6 měsíců nám coby pojízdnej hotel sloužil náš windísek, další měsíc pak australská dodávka.

Australský Uluru

Australský Uluru

  Kdybych měl udělat výčet zajímavejch zviřátek, který jsme měli to štěstí pozorovat, zajímavejch lidí, který jsme poznali a pár dní ale i měsíce s nima pocestovali, či kouzelnejch míst, který jsme prozkoumali, bylo by to na dalších 10 stránek. Zkusím to tedy jen shrnout v jedno patetický zvolání: Čas, peníze i energie investovaná do naší velký cesty byly tou nejlepší investicí našeho života!

  Příští povídání už proto budou jen o tejdenní dovolený v Jugoslávii, víkendu na Slapech a podobně. Ba ne, snad se ještě nějaká ta exotika povede, můžete se těšit třeba na povídání o našem nepálskym treku v srdci Himaláje, kam jsme si před nedávnem vyrazili. Teď ale omrkněte partu africkejch zviřátek ve fotogalerii.

Zatííííím.

Rubriky: Jihoafrická republika | Napsat komentář

Jihoafrická republika – into the wild no. 1

Jelikož stále neni na nic čas, nedaří se dohnat skluz a dopsat zážitky – vždyť jsme se z naší cesty kolem světa vrátili před víc než rokem. Už Vám ale visíme jen jednu zemi, takže tímto splácíme poslední dluh.

Evropský intermezzo

Vlastně vám dlužíme země dvě, pokud chceme počítat taky Německo, respektive jen Frankfurt, kde jsme si dali třídenní „evropský intermezzo“. Byť je to z brazilskýho Recife do Johannesburgu co by kamenem dohodil (jen asi sedm tisíc kiláků), my urazíme bezmála trojnásobnou vzdálenost přes Frankfurt, Řím a Abu Dhabi, páč lety přes Evropu jsou nesrovnatelně levnější než přímej spoj.

Výhled na Frankfurt z Maintower

Výhled na Frankfurt z Maintower

  Další výhoda frankfurtský zastávky je, že se konečně po víc než dvou letech potkáváme s rodičema, který si za náma udělaj´ výlet (když nejde hora k Mohamedovi…). Oblaží nás nejen svou přítomností, ale taky typickejma českejma pochoutkama, jako jsou řízečky, a bramboráky, buchty a kremrole – ještě teď se oblizujeme!

Český hody v parku

Český hody v parku

  Musíme pochopitelně vyprávět, jak jsme se měli celejch těch… posledních pár dnů, co jsme se slyšeli a viděli naposledy. Inu, v době skypu a wifiny na každym rohu už neexistujou velký vzdálenosti. Když si vzpomeneme, jak jsme před dvanácti lety psali domu jednou za 14 dní,  telefonní hovor byl svátkem a velmi nákladnou záležitostí…

Slavná krajanka dobývá svět.

Slavná krajanka dobývá svět.

  Vyskočíme aspoň omrknout výhled z jednoho z nejvyšších mrakodrapů Německa, Maintower, odkud je krásnej výhled na celej Frankfurt, a poté obhlídneme centrum s pseudohistorickejma budovama, vystavěnejma v 50. – 80. letech 20. století jako přesnou kopií středověkejch baráků, který byly srovnaný se zemí během náletů na konci 2. světový.

Pseudohistorický centrum Frankfurtu

Pseudohistorický centrum Frankfurtu

Gauteng – centrum bohatství i chudoby

  Pak už ale šupito do Johannesburgu, kterýmu my místňáci neřekneme jinak než Jo´burg. Tohle druhý největší město JARu je srdcem Gautengu, rozlohou nejmenší a zároveň  nejlidnatější provincie Jihoafrický republiky. Celej Gauteng je vlastně jedno obrovský třináctimilionový velkoměsto, tvořený kromě Jo´burgu např. Pretorií, hlavnim městem JARu a desítkama dalších měst. V Gautengu sídlí většina těžařskejch společností i většina jihoafrickejch bank. Během posledních pár let si Gauteng vysloužil taky titul „centra světovýho zločinu“ Proč si asi Krejčíř vybral zrovna tuhle destinaci?

  V Jo´burgu je k vidění (ale radši spíš jen zdálky) taky údajně největší slumový město světa – dvoumilionový předměstí Soweto, tvořený v podstatě jen chatrčema, který připomínaj´ psí boudy a poskytujou zhruba srovnatelný pohodlí. Tohle černošský město vzniklo v roce 1901, v dobách nastupujícího apartheidu, kdy museli všichni černoši Jo´burgu opustit svoje domovy a přestěhovat se do sowetský „separace“. Ale o apartheidu až v příštim článku (ať se máte na co těšit)…  Dneska tu žijou, resp. spíš živořej´ převážně přistěhovalci z okolních chudejch států, hlavně Zimbabwe a Malawi.

Dvoumilionovej slum Soweto

Dvoumilionovej slum Soweto (ilustrační zlodějna)

  Kromě výše zmíněnejch nechvalnejch zajímavostí toho Jo´burg mnoho nenabízí a proto bereme hned druhej den čáru v půjčenym pidiautě Hyundai Atos směr jihovýchod. Na radu kámošů a spolucestovatelů z Ameriku jsme se totiž rozhodli, že si Jihoafrickou republiku  prosvištíme po vlastní ose. Auto nám tu zajistí svobodu pohybu, benzín je levnej, půjčovný zrovna tak, nemluvě o nespornejch výhodách tzv. self-safari v národních parcích.

Naše pidiautíčko

Naše pidiautíčko

Obligátní vzdělávací okénko

  Napřed ale již tradiční vhled do jihoafrickejch reálií. A začneme historií. Ta sahá až někam do doby před 3 miliony lety, kdy sem přivandroval náš první prapraprapředek, nejstarší opočlověk australopitecus africanus. Afričánci (hlavně Křováci, Zulové a Hotentoti) si tu pak žili poklidně až do 15. století, kdy připluli první Evropani. Portugalci ještě nechali místní obyvatele relativně na pokoji, pak ale o století později připluli Holanďani, který tu založili první osadu, Kapské město, a začali JAR postupně kolonizovat.

  V 17. a 18. století začali hromadně připlouvat holandský, francouzský a německý kalvinisti, s touhou usídlit se co nejdál od katolíků. Kromě neštovic (který se společně s jejich krvelačností postaraly o zdecimování většiny původního obyvatelstva) s sebou přivezli taky vlastní jazyk, vzniknuvší smíšenim dialektů všech přistěhovalců dohromady – afrikánštinu. Ta  se tu udržela dodnes a je hlavnim úřednim jazykem JARu. Nejpodobnější je holandštině a zlí jazykové řikaj´, že ponejvíc vychází ze žargonu holandskejch zlodějů a pirátů. Když jsme se tu bavili s Holanďanama, řikali, že afrikánsky rozuměj´, jen to zní víc archaicky.

  Ke konci 18. století začala JAR postupně obsazovat britská armáda. 19. století se pak neslo ve znamení bojů Britů s Afrikáncema, aby v roce 1910 Britové konečně obsadili celý území dnešního JARu (rozdělený tehdy na čtyři provincie) a založila Jihoafrickou Unii.

  Jen chvilku poté se na severu země objevilo zlato a diamanty – a mohla začít rozsáhlá industrializace a rozvoj země, kterej trval až do druhý půlky 20. století. V roce 1961 získala země nezávislost a přejmenovala se na Jihoafrickou republiku. Ne, že by pod britskou formální nadvládou nějak zvlášť úpěla – důvodem samostatnosti byla hlavně stále hlasitější kritika jihoafrický politiky apartheidu ze strany Commonwealthu. Zkrátka jim Angláni tak dlouho nadávali, až bílejm Jihoafričanum došla trpělivost a trhli se.

Zástupce kmene Zulu

Zástupce kmene Zulu

  Apartheid si pak moh´ nerušeně vládnout až do roku 1989, kdy zase pro změnu došla trpělivost černochum a kdy se jim podařilo prosadit zrušení rasový segregace. V prvních svobodnejch prezidentskejch volbách (poté, co získaly hlasovací právo i ostatní rasy než bílá) vyhrál s obrovskou převahou Nelson Mandela. Od tý doby už vyhrává volby vždy jen černoch.

  Dneska má Jihoafrická republika cca 54 milionů obyvatel a jejich počet narůstá každej rok zhruba o milion, a to i přes drastickej pokles průměrný délky života – za poslední čtvrtstoletí o neuvěřitelnejch 10 let. Ten má na svědomí pandemie AIDS, která se tu v posledních desetiletích rozmáhá do obludnejch rozměrů. Jihoafrická republika pravděpodobně drží smutnej primát co týče počtu lidí nakaženejch virem HIV.

  Dle oficiálních čísel je to zhruba 30% dospělý populace, neoficiální čísla hovoří i o polovině. S dětma to neni o moc lepší, často se s virem HIV už narodí. Za timhle šílenym procentem stojí kromě nedostatečný osvěty a neefiktivního boje proti viru taky další, snad ještě smutnější primát – Jihoafrická republika je celosvětově na prvním místě v počtu znásilnění na jednoho obyvatele. Odhaduje se, že tu odehraje zhruba 650.000 znásilnění ročně.

  A zrovna tak se JAR může „pyšnit“ světovym prvenstvim, co se týče počtu přepadení na jednoho člověka. S vraždama trochu pokulhává, je až druhá (primát „vyžral“ Honduras). Denně tu umře násilnou smrtí zhruba 70 lidí. Jak je patrno, nevybrali jsme si k návštěě právě nejbezpečnější zemi.

Ikona Afriky - baobab

Ikona Afriky – baobab

  Tak proč jsme vlastně, kurňa, letěli zrovna sem? Nalákala nás hlavně místní geografie. Rozlohou je JAR asi patnáctinásobně větší než ČR a nabízí neuvěřitelně různorodou krajinu, faunu i flóru. Kromě víc než 2.500 kilometrů pobřeží jsou k vidění nekonečný mokřady i vyprahlý pouště. Savany s krajinou rovnou, jak když střelí, i vysoký a členitý Dračí hory. A zviřátka? Vyjmenujte 50 africkejch druhů , který znáte, a vsadim boty, že 49 z nich je k vidění v JAR.

  Ekonomicky je na tom Jihoafrická republika slušně. Na Africký poměry přímo skvěle. Její hrubej domácí produkt tvoří víc než čtvrtinu HDP celý Afriky. Za to může děkovat hlavně obrovskýmu nerostnýmu bohatství v podobě zlata a diamantů a taky Anglii, která investovala do industrializace a rozvoje služeb za dob Jihoafrický Unie.  Ale zpátky k naší štrapáci.

Svobodným státem přes Dračí hory a zemi Křováků

  Než opustíme Jo´burg, musíme udělat pořádnej nákup. Při hledání supráče se nám omylem podaří zajet do vcelku strašidelnejch předměstí, takže se trochu klepeme na každý červený. Posledních pár měsíců nás totiž od JARu odrazoval nejeden cestovatel. Obvykle dal pak k dobru nějakou strašidelnou historku z Jo´burgu, třeba že na křižovatkách se na červenou nezastavuje, pokud nechcete přijít o život či minimálně o auto. I průvodce radí: „Auto mějte za jízdy vždy zamčený a na každejch světlech se pořádně rozhlížejte. Pokud se k Vám blíží podivný individuum, šlápněte na plyn a jeďte, červená nečervená.“

  Nástrahy velkoměsta ale přežijeme bez úhony a večer si už stavíme stan v provincii Svobodný stát v příjemnym rodinnym kempu v městečku Clarens na úpatí Dračích hor, jen pár kiláků od hranic s ministátečkem Lesotho. Už druhej den klepeme ukrutnou kosu – kurňa, co je tohle za Afriku?

  Dopoledne pak projíždíme národní rezervací Golden Gate, kde se poprvé setkáváme s africkou zvířenou – přes cestu nám běhaj´ pštrosi, kousek dál se zase pasou antilopy a skotačej´ zebry.

Zebra burchellova

Zebra burchellova

  Když se snažíme dobloudit do horský rezervace Drakensberg Park, natrefíme omylem na zajímavej folkovej festival, s ochutnávkou produktů hned několika lokálních pivovarů, takže tu strávíme velmi příjemnej večer (a nepříjemný ráno s bolehlavem).

  Dopoledne pak v srdci Dračích hor (tvořenejch zelenejma kopečkama a rostodivnejma pískovcovejma útvarama) omrkneme tisíce let starý křovácký skalní malby v lokalitě Giant´s Castle.

Dračí hory

Dračí hory

  Průvodkyně nám předvede i „mlaskavici“ – křováckej jazyk. Sanové (jak se Křovákum řiká politicky korektně) dokážou zamlaskat na 13 různejch způsobů, každý mlasknutí znamená jinou souhlásku.

Nástěnný malby křováků

Nástěnný malby křováků

Prsatý černošky, líný hroši a zvědavý velryby aneb království Zululand

  A hurá dál na jihovýchod, až k móóři, konkrétně do městečka Ballito, trošku snobskýho letoviska na pobřeží Indickýho oceánu. Konečně teplo! Jen ty ceny ubytka jsou ty jaksi neafrický. I kempy stojí všude majlant. Po mnoha peripetiích se nám konečně daří najít úžasnej, levnej kempík s neuvěřitelně milym majitelem i personálem.

  Celý osazenstvo včetně hostů tvoří jednu velkou partu. Báru přepadne nějakej moribundus, a tak tu strávíme pár dní lenošenim na pláži s bělostnym písečkem a pozorovánim velryb skotačících na obzoru. Večery pak trávíme učenejma dišputacema se sympatickym šílencem, kterej se nás snaží obrátit na víru pravou.

Přímořský letovisko Ballito

Přímořský letovisko Ballito

  Jen kousek od Ballita leží Durban, bezmála čtyřmilionový město, metropole provincie Kwa-Zulu Natal – království kmene Zulů, zvaný Zululand. Království vzniklo v 18. století a trvá dodnes, byť nebylo světem nikdy uznaný a oficiálně je Zululand jen jednou z osmi provincií JARu. Žije tu zhruba 10 milionů Zulíků.

   Kromě černoušků v Durbanu bydlí zhruba milion Indů, což je víc než v kterymkoliv jinym městě na světě – teda (překvapivě) vyjma Indie. Asijskej ráz město nezapře. Rušný ulice centra lemujou krámky se spoustou různobarevnýho koření, jinde se zase mačká jedna indická restaurace vedle druhý – Bára jakožto milovnice indický kuchyně si tu přijde na svý.

Indický vzezření Durbanu

Indický vzezření Durbanu

  Krom jinýho jsou tu (stejně jako v ostatních jihoafrickejch velkoměstech) k vidění pozůstatky mistrovství světa ve fotbale, který tu probíhalo v roce 2010 – obrovský moderní stadiony, teď očividně zející po většinu času prázdnotou, sloužící jen coby atrakce pro turisty.

Pozůstatky po mistrovství světa ve fotbale

Pozůstatky po mistrovství světa ve fotbale

  U radnice pak náhodou natrefíme na festival zulujskejch kmenů z celý provincie, který si tu daly spicha, aby ukázaly svoje taneční umění, kroje i zvyky. Mně osobně se nejvíc líbí ženský kroje, na kterejch se materiálem zbytečně neplejtvalo.

Holky z kmene Zulu

Holky z kmene Zulu

  Nejde o festival určenej pro turisty, jsme tu snad jediný běloši. A působíme tu značný pozdvižení – holky se s náma chtěj´hromadně fotit a my se nikterak nebráníme.

Holky z kmene Zulu

Holky z kmene Zulu

  Je zajímavý, jak je to u „divošek“ s dívčim studem – když už se nějaká mladší slečna před našim objektivem rdí, zakrejvá  si cudně… obličej.

Holky z kmene Zulu

Holky z kmene Zulu

  Naše další cesta vede po pobřeží na sever, na další ochutnávku africký zvířeny, tentokrát pořádnou. Napřed omrkneme pobřežní park Cape Vidal, kousek od hranic se Svazijskem a Mosambikem, posetej mokřadama a močálama, ve kterejch se rochněj líný hroši a stoletý krokodýli.

Prase bradavičnatý

Prase bradavičnatý

  Kolem mokřad a jezer se proháňěj´ antilopy a prasátka bradavičnatý, po stromech skotačej´ kočkodani.

kočkodan

kočkodan

  Takovej hroch, byť vypadá jako těžkej pohodář, kterej neudělá rychlejší krok, je ve skutečnosti nejnebezpečnější zvíře celý africký savany. Kam se v počtu lidskejch obětí hrabe lev, krokodýl nebo slon.

Hroch obojživelný

Hroch obojživelný

  Ročně prej hroch zabije přes 200 lidí, což je víc obětí, než mají na svědomí všechny africký šelmy dohromady. Hroch je teritoriální, extrémně agresivní zvíře. Dospělej samec, vážící i přes tři tuny, dokáže bejt pekelně rychlej a nečekaně obratnej. Nejednoho turistů zaskočil tim, jak rychle se dokázal vyškrábat z vody na příkrej břeh. A pohled do hroší tlamy zblízka je vskutku děsivej – jeho dolní zuby měří až 60 cenťáků.

Hroch obojživelný

Hroch obojživelný

  Hroši většinu dne prochrápou – spěj´ až 20 hodin denně. A nejvíc ze všeho nesnášej´, když jim někdo kazí siestu. Typickej vodní útok na „narušitele“ vypadá tak, že se hroch vynoří se těsně vedle člunu, kterej si dovolil vplout do jeho teritoria, a buď ho rovnou převrhne, nebo rozkouše. Pokud to oběť přežije, pak jí hroch obvykle „dorazí“ zubama. Útočí i na souši – tam ale nekouše, spíš se snaží člověka přirazit k zemi a udupat, anebo ho narazí na strom či šutr. Ve vodě si bez problémů troufne i na velkýho krokodýla. Sám se predátorů bát nemusí – hroší kůže je tak tlustá, že jí neprokousne ani lev.

Voduška velká

Voduška velká

  Kolem samotnýho mysu Cape Vidal se táhnou desítky kilometrů liduprázdnejch pláží s jemňoučkym hřejivym písečkem, co chvíli zahlídneme na obzoru skotačící velrybu.

  Poté zamíříme to dalšího národního parku Hluhluwe Imfolozi, kde konečně naplno oceňujeme výhody vlastního autíčka a možnosti tzv. self-safari. Tohle je totiž jeden z hlavních důvodů, proč jsme si vybrali k návštěvě Afriky právě Jihoafrickou republiku. Divoká zvířena se dá pozorovat ve spoustě africkejch států, okolo rovníku snad v ještě hojnějšim počtu než tady, ale skoro nikde vám neumožněj´ vyrazit do národního parku na vlastní pěst, ve svym autě. V Tanzánii, Keni či Ugandě obvykle nezbejvá, než vysypat ranec doláčů a vyrazit s předraženou organizovanou výpravou v autokaru s patnácti tlustejma znuděnejma Amíkama.

Slon africký

Slon africký

  Oproti tomu v Jihoafrický republice si v naprostý většině parků můžete kroužit po cestách i necestách kde a jak dlouho chcete. A je to přeci jenom jinačí pocit když, stejně jako my,  sami objevíte stádo majestátních slonů africkejch, lva pustinnýho rozkošnicky se válejícího ve stínu pod stromem hned u cesty nebo respekt budícího mohutnýho nosorožce tuponosýho.

Odpolední siesta - lev pustinný

Odpolední siesta – lev pustinný

    Nejsnadnějc se v africký savaně hledá žirafa síťovaná – její dlouhej flekatej krk svítí do krajiny už zdálky. Neni se tedy co divit, že žirafák s malym žiráfčetem jsou našim prvnim „úlovkem“ v Hluhluwe.

Žirafa síťovaná

Žirafa síťovaná

  Snad na každym rohu jsou pak k vidění stáda buvolů africkejch a stovky antilop. Stromy jsou obsypaný kočkodanama a vřeštícíma paviánama.

Pavián anubi

Pavián anubi

  No dobře, před chvílí jsem trochu kecal – jak dlouho chceme zase brázdit národní parky nemůžeme. V šest večer se musíme hlásit buď v jednom z místních kempů nebo u brány parku. Pokud to nestihneme, vyhlásí po nás pátrání, který si pak zacvakáte. No jo, to se lehko řekne, ale co když si to takhle kousek před šestou mažete k bráně a najednou vám zastoupí cestu stádo nosorožců, který se dostali do ráže po vzájemnejch půtkách?

Buvol africký

Buvol africký

  Vysvětlujte nosorožcovi s výhružně predsunutym nosorohem, že už bude hnedle šest. A když se proti našemu autíčku rozběhne, nezbejvá než zařadit zpátečku a mazat do nitra parku – zavíračka nezavíračka. Když jen porovnáme váhový kategorie protivníků: dva a půl tuny, zakončený ostrym nosorohem vs. osmisetkilovej hyundai atos (v základní výbavě, tzn. bohužel zcela bez nosorohu), je asi jasný, na koho si vsadíte.

Pavián anubi

Pavián anubi

  Naštěstí nosorožci za chvilku usouděj‘ že pro ně nejsme rovnocennym soupeřem a jdou se raději poměřovat navzájem (a to vcelku drsně, jeden napíchne druhýho na roh a pak ho chvíli „vozí“ po celý savaně).

Nosorožčí půtky

Nosorožčí půtky

  Nosoroh, takhle strašidelná zbraň a chlouba tuponosáče, ho paradoxně přived´ na pokraj vyhynutí. Ve spoustě asijskejch zemí totiž věří, že má kouzelný léčivý účinky, hlavně jako zázračný afrodiziakum (byť vědecký studie už dávno prokázaly, že je to nesmysl). A proto má prášek z rohu větší cenu než kokain. Kilo „nosorohoviny“ se na černym trhu prodává za cca milion korun. A to už je pro pytláky poměrně silný lákadlo, byť se zabití nosorožce hrozí v JAR trest smrti.

  Vláda a vedení parků vynakládaj´ čim dál víc prostředků na potlačení pytláctví, někde dokonce povolali na hlídání i armádu. Ani to však nezabrání tomu, aby počet zabitejch nosorožců rost´ rok od roku geometrickou řadou (v roce 2013 se jen v JAR našlo přes tisíc zavraždejech kusů).

Nosorožec tuponosý

Nosorožec tuponosý

  Metody pytláků jsou čim dál sofistikovanější. Používaj´ nejmodernější techniky vč. termovize a vrtulníků. Jindy zase běhaj´ noční savanou bosi a po čtyřech, aby jejich stopy co nejvíc připomínaly paviány.

  Jen o něco líp jsou na tom sloni – cena slonoviny je naštěstí na černym trhu asi 30x nižší, přesto se odhaduje, že při současnym trendu nelegálního odchytu by mohli bejt sloni v Africe do 15 let téměř vyhubený.

Slon africký

Slon africký

  Po safari míříme dál na sever, do Sodwana Bay, kde si chceme užít pro změnu safari podmořskýho – místní zátoka je vyhlášená možností krásnýho a zároveň levnýho potápění. Bára se ale stále trochu pere s bacilem, takže pod vodu jdu jen já. Začátkem října sice ještě neni úplně sezóna, moře je trochu kalnější a studenější než v létě, ale nemůžu si nechat ujít šanci vidět žraloka velrybího, největší rybu světa (málokde jsou prej k vidění tak často jako tady).

  Tolik štěstí bohužel nemám, ale zato se před samotnym ponorem těsně u našeho nafukovacího člunu vynoří párek obrovskejch keporkaků. Jeden pak člun podpluje a vynoří se doslova na dotek, poulící přitom na nás svý ohromný oko. Neuvěřitelnej zážitek! Jen si drbu hlavu, že jsem se bál vzít na člun foťák.

  Pod vodou pak zjistim, že mám málo závaží a než si stihnu vzít nový a znovu se ponořit, nadobro ztratim zbytek výpravy (muj buddy, kterej si mě má hlídat, na mě vesele prdí). Vzhledem k silnějšim proudum to neni extra příjemnej zážitek, nechat se unášet do neznáma sám na dně moře (z 20 metrů se nemůžete jen tak naráz vynořit kvůli riziku dekomprese) nakonec se ale objevim na hladině na dohled loďky, která mě poté doveze k ostatnim potápěčum. Druhej ponor už probíhá v klidu, pod vodou se kolem barevnejch korálů prohání „tradiční osazenstvo“ včetně murén a žraloků lagunovejch.

Nekonečný pláže Sodwana bay

Nekonečný pláže Sodwana bay

  Naštěstí tu nepotkáváme dalšího vcelku častýho hosta zdejších moří, žraloka bílýho. Když doplnim, že většina lidí ho zná pod jménem žralok lidožravý, asi nemusim vysvětlovat, proč příliš netoužim po setkání s nim. Ve skutečnosti je to jeden z mála žraloků, kterej je pro člověka skutečně nebezpečnej. Dorůstá dýlky přes 6 metrů, ale nikdo to neví přesně, protože ty, co potkáme v moři jsou skoro vždycky ještě mláďátka. Jakmile dosáhne žralok bílý potřebný dýlky a váhy, odebere se na věky do temnejch hlubin a hladinu už nikdy nenavštíví. U kanadskejch břehů byl ale odchycenej i 12 metrovej macek.

  Naše další cesta vede dál na sever, napříč celym Zululandem až do provincie Mpumalanga, k branám Krugeru. Cestou nás naše nepřesná mapa zavede na rozbitou prašnou cestičku, po který musíme urazit přes 100 kiláků skrz vesničky, kde podle všeho v životě neviděli bělocha. Všude nás nadšeně vítaj´ černošský holky mávajíce ostošest. Tradiční kroje už vystřídaly zápaďácký sukně a šortky, sympatická móda „nahoře bez“ se ale stále udržela.

Černoška kmene Zulu

Černoška kmene Zulu

  Cestou na sever musíme složitě objíždět Svazijsko. Bohužel podmínky autopůjčoven jsou takový, že Vás do jinejch zemí pustěj´ jen za ukrutně vysokej poplatek a na specielní povolení, který je potřeba zařídit na centrále, nehledě na drahý víza. Ale jak postupem cesty zjišťujeme, samotná Jihoafrická republika nabízí na dva měsíce zábavy až až, takže toho ani nelitujeme.

Africká rajská zahrada – národní park Kruger

  Kousek od Nelspruitu nás čeká jeden z vrcholů celý cesty – vyhlášenej národní park Kruger. Napřed se ale zajedem´ podívat do Chimp Edenu, záchranný stanice pro šimpanze, založený slavnou anglickou „šimpanoložkou“ Jane Godallovou, která žila dlouhý 2 roky v Tanzánii jako členka šimpanzí tlupy.

  Ani tyhle zviřátka nečekal právě příznivej osudu. Dlouhý staletí byly pro svý chutný maso oblíbenou kořistí africkejch lovců, a proto ho dneska kromě několika chráněnejch rezervací ve střední Africe volně v přírodě už prakticky nenajdeme. Podle slov zdejšího průvodce neni šimpanze kam vracet, už pro ně neexistuje přirozený prostředí.

  Šimpanzi jsou snad nejhravější opičáci – neustálym šaškovánim se snaží zaujmout průvodcovu pozornost, aby jim hodil nějakou tu laskominu.

Šimpanz učenlivý

Šimpanz učenlivý

  Pak už ale hurá do Krugeru – národního parku o rozloze Moravy, táhnoucí se od Krokodýlí řeky až ke „kalné a bahnité řece Limpopo“ (jak o ní psával Kipling). Kruger je protkanej třema tisícema kiláků prašnejch i asfaltovejch cest. Najdete tu 25 kempů, kam se turisti můžou na noc schovat do bezpečí před šelmama.

Znáte bajku Zvědavé slůně od Kiplinga? „Na břehu kalné a bahnité řeky Limpopo plné krokodýlů...“ Ať mi nikdo netvrdí, že u zrodu bajky nestála tahle fotka v místních novinách!

Znáte bajku Zvědavé slůně od Kiplinga? „Na břehu kalné a bahnité řeky Limpopo plné krokodýlů…“ Ať mi nikdo netvrdí, že u zrodu bajky nestála tahle fotka v místních novinách!

  Kupujeme si „Wildcard“ – roční vstup do národních parků JARu, kterej se nám finančně vrací už po tejdnu. Strávíme tu dohromady deset dní a kdybysme nebyli limitovaný časem, vydržíme tu snad měsíc. Stále je co objevovat, stále potkáváme nový a nový zástupce africký fauny – ať už jsou to stáda pakoňů, zoborožci, spousta druhů antilop, sloni, hroši, nosorožci, pštrosi, paviáni, žirafy, buvoli, kočkodani snažící se na odpočívadle utrhnout zrcátko našeho auta, a mnoho dalších…

Pakůň žíhaný

Pakůň žíhaný

  Poměrně nesnadný je potkat tu levharta skvrnitýho, páč povětšinu dne odpočívá na větvi ve stínu stromu a díky skvrnám je velmi dobře maskovanej. I na něj ale máme štěstí. Zahlídneme ho ale jen díky mrtvý antilopě, kterou si vytáh´ na strom, aby mu jí jiný šelmy nesežraly.

Levhart skvrnitý

Levhart skvrnitý

   Nejzajímavější je ale pozorování interakce jednotlivejch druhů. Tak se nám například podaří natrefit na smečku lvic hodující na buvolovi. Jak se zdá, střídaj´ se na hostině dle předem daný hierarchie – až když se nejsilnější lvice nacpe dosyta, může nastoupit její slabší kámoška. Přes hodinu vydržíme pozorovat jejich hody.

Lvice pustinné a jejich hody

Lvice pustinné a jejich hody

  Poté se ale odkudsi vynoří stádo asi padesáti slonů. Jako předvoj jim razí cestu mohutná slonice. Jak zmerčí lvy, neohroženě se k nim rozběhne, zuřivě pleskajíc ušima, a celou smečku rozpráší. Lvi jen stáhnou ocas a mažou pryč – kořist nekořist.

Tak kdo je tady králem zvířat?

Tak kdo je tady králem zvířat?

  Pak ať mi někdo vypráví, že lev je králem zvířat. Nespíš museli při udělování tohohle titulu podplatit komisi.

Tak kdo je tu král zvířat?

Tak kdo je tu král zvířat?

  Další zajímavej „příběh ze savany“ pozorujeme, když narazíme na párek gepardů, kolem nichž stále pobíhaj´ dvě urostlý zebry. Dlouho se divíme, co to je za divný tanečky, až pak pochopíme, že jde asi o nejsilnější zástupce zebřího stáda, na který si gepardi nedovolí. Timhle „tanečkem“, doprovázenym hlasitym ržánim, asi upozorňujou samice s mladejma, že tady číhá v trávě nebezpečí.

Gepard štíhlý

Gepard štíhlý

  Snad „nejkrásnější“ africkou šelmou je ale hyena skvrnitá – věřte nevěřte, na živo je snad ještě škaredější než na obrázku – jak zvířecí Quasimodo. Povaluje se přímo na silnici a trochu výhružně na nás vrčí, pak nás ale přeci jen milostivě pustí projet. Poté spustí svuj příslovečnej chechtot a v příští chvíli už se kolem ní batolí parta hyeních svišťů.

  Chudinka hyena má horší pověst, než jakou si zaslouží. Že prej mrchožrout. A přitom si dvě třetiny kořisti uloví poctivě sama – oproti tomu takovej lev uloví sám sotva třetinu, zbytek „vyžere“ ostatnim druhum (často právě hyenám). Inu, k titulu „král zvířat“ se prostě slovo mrchožrout jaksi nehodí.

Hyena skvrnitá

Hyena skvrnitá

  Pozorování šelem z vnitřku auta je údajně skoro vždy bezpečný – zvířata ho nechápou jako přirozenýho nepřítele, a tak si ho moc nevšímaj´. Jedinej, koho auta drobet iritujou, je už zmíněnej nosorožec a pak hlavně slon. Nejednou musíme couvat před neohroženym samcem, kterej dává najevo, kdo je tady pánem. Každej rok se najde i pár blbců, který před slonem vylezou z auta, aby měli lepší záběr. Na to se nedá říct nic jinýho, než: „Dobře jim tak!“. Snad v každym kempu je k vidění varování, doplněný o fotku džípu zmačkanýho tak, že by to lis líp nedokázal.

  Zdejší kempy jsou skutečně moc pěkně udržovaný, kromě místa pro stany a karavany jsou tu k dispozici taky luxusní chaty a bungalovy. Od africký divočiny nás odděluje vysokej plot s ještě vyššim elektrickym napětim. Čim víc ale jedeme na sever, do opuštěnější a míň navštěvovaný části v provincii Limpopo, tim jsou kempy hůř zabezpečený.

  Až se nám v kempu Tzendze stane, že když jde Bára v noci na záchod, potká hned vedle kadibudky urostlýho slona. Dlouho pak čeká, kdy jí slon konečně dovolí záchod opustit. V kempu jsme skoro sami a náš stan neni pro svojí tmavě zelenou barvu v noci prakticky vidět, takže když posloucháme dupání a funění jen pár metrů od nás, nespí se nám úplně klidně. Ráno pak vidíme hned u brány rozvalenej plot, kterej chobotnatce očividně od rozhodnutí navštívit v noci kemp nikterak neodradil.

Blízká setkání sloního druhu

Blízká setkání sloního druhu

   Odpočívadla a místa na piknik jsou obvykle bez elekrickejch ohradníků,  povětšinou tam však aspoň hlídá po zuby ozbrojenej ranger. Přes den ale pijeme colu, takže se nám občas stane, že si musíme nutně odskočit i v místě mimo odpočívadlo. No řeknu vám, neni to úplně příjemnej pocit, močit uprostřed savany, kde nevíte, čí oči vás tajně pozorujou – obvykle se potřeba odehrává tak deset centimetrů od auta.

  V Krugeru projedeme za deset dní bezmála 2.500 kiláků (a to i přes to, že maximální povolená rychlost je kvůli zvířatum 50 km/h) a vůbec toho nelitujeme – mimo jiný i proto, že benzín uvnitř parku kupodivu stejně drahej jako venku. Mimochodem, stejný je to s jídlem v místních obchůdcích – je fajn, že se tu na turistech nesnažej´ vyrejžovat, co se dá.

Africký západ

Africký západ

  Pak už ale nezbejvá než opustit Kruger a vyrazit směrem na východ – do hor a přírody; za dalšim zvířecim dobrodružstvim, včetně až příliš blízkýho setkání se lvem, na poušť Kalahari pozorovat skákající velryby, legrační tučňáky i obrovský rejnoky; na výlet do jednoho z nejnebezpečnějších měst světa, ale i do klidnejch lázní, kde užíváme idylu a romantiku společnýho patnáctiletýho výročí.

  Ale o tom, jak jistě správně tušíte, zase příště. Ted už jste určitě pořádně natěšený na prohlídku fotogalerie.

Zatíííím

Rubriky: Jihoafrická republika | Napsat komentář

Trek kolem Annapuren

Medvědi to zvládli!

Trek kolem osmitisícovejch Annapuren v nepálskym Himaláji:

9 dní – 176,5 km – celkový převýšení 9.150 m – nejnižší (výchozí) bod: 740 m.n.m. – nejvyšší bod: sedlo Thorong La 5.416 m.n.m. – teplota v sedle -18°C (to ale medvědum nevadí, maj´hustý kožíšky).

Medvědi v sedle Thorong La

Medvědi v sedle Thorong La

Časem se dočkáte popisu putování po Nepálu, jen co doženu roční skluz a hodim sem povídání o Jižní Africe🙂.

Himaláj nad hranicí pěti kilometrů.

Himaláj nad hranicí pěti kilometrů.

Rubriky: Nepál | Napsat komentář

Brazílie – země nekonečnýho amazonskýho pralesa i džunglí moderních velkoměst

 Po delší odmlce přinášíme další díl povídání o naší americký štrapáci, tentokrát rozlučkovej – v rozlehlý Brazílii končíme naše jednadvaceti měsíční putování po nejdelšim kontinentu světa.

Vodopády Iguacu

Vodopády Iguau

  První lehkou ochutnávku Brazílie si dáme u Iguazu (respektive správně po portugalsku Cataratas do Iguaçu), největších vodopádů světa, ležících na stejnojmenný řece, která tvoří hranici mezi Argentinou a Brazílií. Na tektonickym zlomu dlouhym skoro 3 kiláky se tu řítí do nekonečnejch hlubin voda o průtoku zhruba 6.500 kubíků za sekundu. O nich už jsem se ale dostatečně rozepsal ve článku o Argentině, takže kdo chce, nechť mrkne tam.

Vodopády Iguacu

Vodopády Iguacu

Jihoamerickej obr – São Paulo

   Po necelym tejdnu, během něhož jsme si odskočili do Argentiny a Uruguaye, se vracíme po pobřeží znovu na sever, směr Rio. Naší první zastávkou (po bezmála 40 hodinách cesty busem) je São Paulo, který je se svejma 21 miliony obyvatel nejlidnatějšim městem Jižní Ameriky i celý jižný polokoule a zároveň jednim z deseti největších měst světa. Přes svoje obrovský rozměry tu neni mnoho k vidění, jen nekonečná zástavba nudně vyhlížejících mrakodrapů, který to bez kouska osobitosti stojí jak vojáci v řadě.

São Paulo

São Paulo

  Světlou výjimku tvoří snad jen 170 metrů vysokej mrakodrap Edificio Banespa, postavenej ve čtyřicátejch letech minulýho století, vcelku pěknej pohled je i na obrovskou metropolitní saopaulskou katedrálu ze začátku 20. století, kterou ale obléhá celej pluk bezdéček a vochmelků okupujících zdejší hlavní náměstí.

Edificio Banespa

Edificio Banespa

  Hned v prvních chvílích strávenejch v Brazílii si uvědomujeme jednu smutnou skutečnost – i nedávno těžce nabytá španělština je nám tu prd platná. Tady se mluví portugalsky. A to znamená, že se tu nemluví žádnym světovym jazykem. Nikde – na úřadech, na hotelích, na turistickejch informacích… Zkrátka nezbejvá, než mluvit hodně pomalu nahlas španělsky a doufat, že nás někdo pochopí. A když pochopí, my pak nepochopíme je. Portugalština totiž sice vypadá v psaný formě vcelku podobně jako španělština, výslovnost je ale bohužel diametrálně odlišná.  Ještěže jsme tu jen na pár dní…

Saopaolská katedrála

Saopaolská katedrála

Trocha moudra o Brazílii

  Ale teď je čas na obligátní naučnou vsuvku na téma brazilský reálie. Brazílie je se svejma 8,5 milionama čtvereční kiláků nejen nejrozlehlejší zemí Jižní Ameriky (aby taky ne, když zabírá bezmála polovinu rozlohy celýho kontinentu), ale taky pátou největší zemí světa. Strčí klidně do kapsy například celou Austrálii i s přilehlejma ostrovama. Pátý místo si ve světovym měřítku drží i co do lidnatosti – v Brazílii žije něco málo přes 201 milionů lidí, což je víc jak polovina celý Jižní Ameriky.

  Brazílie je jedinou portugalsky mluvící zemí v Americe. Až do začátku 19. století byla Brazílie portugalskou kolonií. V novodobý historii stojí za zmínku hlavně vláda diktátora Getúlia Virgase, kterej tu například znovuzaved´ nevolnictví, byť se psaly v 30. léta 20. století. Hrdý patrioti jistě vzpomenou Juscelina Kubitschka,prezidenta s českejma kořenama. Ten se do brazilský historie zapsal hlavně založenim hlavního města Brasília, který nechal v 50. letech minulýho století vybudovat na zelený louce, hluboko ve vnitrozemí.

Brasília (ilustrační zlodějna)

Brasília (ilustrační zlodějna)

  Jak už jsme si řekli, Portugalci si z Jižní Ameriky uloupli bezmála polovinu, hornatý oblasti je ale očividně moc nezaujaly – nejvyšší hora Brazílie, Pico de Neblina dosahuje vejšky jen necelý 3 kiláky, tedy v poměru s andskejma velikánama jde spíš o takovej kopeček. Zato se džungle si Portugalci ukrojili vcelku dost. Největší deštnej prales světa, Amazonie, se rozkládá bezmála ze tří čtvrtin v Brazílii a zabírá skoro polovinu rozlohy celýho státu.

Amazonie

Amazonie

Perla Jižní Ameriky – „Úžasné město“ Rio de Janeiro

  Se São Paula je to už jen co by kamenem dohodil do nejznámějšího braziskýho města Rio de Janeiro tedy Lednový řeky. Ani Rio není se svejma 12 miliony obyvatel žádnej prcek. Městu se v portugalštině přezdívá „Cidade Maravilhosa“ neboli Úžasné město a je považovaný za jedno z nejhezčích měst světa.

Výhled na Rio

Výhled na Rio

  Město je ale taky vyhlášený obrovskou kriminalitou a nekonečnýma slumama, kde vládnou drogový gangy a samozvaný pouliční milice. V chudinskejch čtvrtích údajně bydlí víc než čtvrtina populace Ria.

  Za obrovskou turistikou oblibou Ria nestojí ani tak architektura a památky (byť je tu k vidění nejeden koloniální skvost z dob portugalský nadvlády), ale spíš úžasná poloha města.

Výhled na Rio

Výhled na Rio

  Členitý pobřeží s desítkama vyhlášenejch písčitejch pláží, v čele s Copacabanou, je lemovaný dramatickejma skalníma útvarama, který jako by jen před pár minutama vyrostly z mořskýho dna strmě vzhůru stovky metrů nad moře. Jejich tvar cukrovejch homolí dal název tý nejznámější z nich, Pan de Azucar, která se tyčí vysoko nad hladinu jen pár desítek metrů od pobřeží a skýtá úžasnej výhled na centrum Ria.

Cukrová homole

Cukrová homole

  Od 70. let už nemusíte bejt horolezec, abyste si dopřáli nezapomenutelnej pohled – na cukrovou homoli vás bařtipánsky vyveze kabinková lanovka. A že my nejsme bařtipáni, necháme si tenhle předraženej zážitek ujít. Radši si vyskotačíme poměrně náročnou a strmou cestičkou v Pargue Lage, jakýmsi ostrůvku stutečnýho pralesa v džungli velkoměsta, na snad ještě ikoničtější dominantu Ria, skalnatou horu Cerro Corcovado (neboli „hrbáč“), tyčící se 710 metrů nad město, na němž trůní světoznámá socha Krista Spasitele.

Rozpaženej Ježuch

Rozpaženej Ježuch

  Víc než 30 metrů vysokej rozpaženej Ježíš, vzezření spartakiádníka předcvičujícího celýmu Riu, byl vystavěnej v roce 1931 jakožto připomínka a oslava stýho výročí vyhlášení nezávislosti Brazílie na Portugalsku, byť to teda o fous nestihli, páč stý výročí se slavilo už o deset let dřív.

  Socha působí skutečně monumentálně – však byla taky nedávno vyhlášená jako jeden ze sedmi novodobejch divů světa. Ještě před pár lety si držel prvenství jakožto nejvyšší socha Krista na světě.

Cerro Corcovado

Cerro Corcovado

  Nás tu spíš než monstrózní socha samotná zaujme naprosto úžasnej výhled na Rio. Členitý pobřeží, jezera a zátoky zasahující hluboko do centra města, zajímavá architektura doplněná o desítky skalnatejch „homolí“, to všechno dohromady zajišťuje skutečně impozantní podívanou. Na strmou skálu bohužel vede taky pozemní lanovka, takže tu přes německýho obtloustlíka a neustále fotícího Japonce neni k hnutí.

Výhled na Rio

Výhled na Rio

Přehlídka kostýmů a umění plastickejch chirurgů – Karneval v Riu

  Je září, tedy spousta měsíců od posledního karnevalu, spousta měsíců do toho příštího. Máme smůlu, nestihli jsme jednu z největších každoročních světovejch události. Karneval v Riu probíhá už od 17. století vždycky sedm tejdnů před Velikonocema. Proč právě v tomhle termínu? Protože se jedná o masopustní rej, jak napovídá už sám název karneval, neboli carne vale, což v překladu znamená, že lidi dávaj´ na nějakej čas vale masu.

  Až koncem 30. let minulýho století se tu klasický masopustní veselí proměnilo v přehlídku umění samby. Tenhle tanec (tak, jak ho dneska známe) vzniknul právě v Riu. Slovo samba znamená v překladu „božská tanečnice“. Postupem let se ze zdejšího karnevalu stala snad nejokázalejší show světa, kde už ani tolik nejde o umění tance, jako spíš o soutěž těch nejextravagantnějších a nejvíc šokujících kostýmů, spojenejch s gigantickejma „alegorickejma vozama“, projíždějícíma během čtyřdenního festivalu nonstop do soumraku do úsvitu hlavní třídou, příznačně pojmenovanou Sambadrom.

Pompézní karneval v Riu

Pompézní karneval v Riu (ilustrační zlodějna)

  Zdejší maškarní rej je zároveň soutěží elitních škol samby. Porota kromě tance hodnotí dalších 9 kategorií, od rytmickýho projevu bubeníků až po krásu kostýmů. Za každou z nejznámějších škol vystoupí přes půldruhýho tisíce tanečníků. Náklady jedný školy na vystoupení leckdy překročí i 100 milionů korun. Cena  nejextravagantnějšího kostýmu se občas vydrápe až k dvěma stu tisícum kačkám – byť to na pohled působí, že tanečnice ani nejsou oblečený.

Oblečené - neoblečené slečny

Oblečené – neoblečené slečny (ilustrační zlodějna)

Ať už je nebo neni karneval v Riu jednou velkou komerční show, ta koncentrace radosti a energie temperamentních Brazilců, oddávajících se spontánně tanci všude v ulicích je prej nezapomenutelná. Tak snad příště…

  Další ikonou Ria je kromě karnevalu a cvičícího Ježíše veleslavná pláž Copacabana – necelejch sto metrů široká a víc než čtyři kilometry dlouhá písčitá pláž v samym centru města. Údajně nejslavnější pláž světa. Při troše upřímnosti si ale musíme přiznat, že za její proslulostí asi nestojí zdejší špinavá voda ani hromada odpadků poházená po uměle vybudovanym písčitym břehu – svuj věhlas si Copacabana vysloužila hlavně coby přehlídka umění plastickejch chirurgů a módních návrhářů posledního modelu bikin.

  Abych ale pláži nekřivdil, pohled na luxusní hotely z 30. let lemující pláž, zpoza nichž vykukujou strmý, bujnou vegetací porostlý skály, dává tušit, že lepý děvy přeci jen nejsou jedinym důvodem proslulosti Copacabany.

Veleslavná Copacabana

Veleslavná Copacabana

  Centrum města, jindy plný smogu a hluku ze statisíců aut, je nebývale tichý, zcela bez provozu. To má na svědomí početná policejní posádka, která celý centrum neprodyšně uzavřela. Chystá se tu totiž jedna z četnejch demonstrací proti korupci a zvůli státní správy. Nadnárodní společnosti už to znaj´, a tak jen málokde v centru vidíme výlohu obchodu, která by nebyla pečlivě zatlučená či hlídaná partou těžkooděnců.

Demoška

Demoška

  Obavy jsou asi oprávněný – minulej rok vyrazilo do ulic přes milion lidí. Radikálnější část demonstrantů pak proměnila nejeden mekáček v kůlničku na dříví. Letos ale, jak se zdá, probíhá demoška v poklidu a obecenstvo, těšící se na pouliční bitky, je vyloženě zklamaný. Mnozí podnikavci využívaj´ příležitosti, a tak jsou v ulicích stovky stánků s občerstvenim a tisíce pouličních umělců – obvykle spoře oblečenejch transvestitů, zpívajících karaoke a tančících tu  nejdivočejší  formu samby.

Pouliční travesti show

Pouliční travesti show

  Díky zastavený dopravě si v naprostym klidu projdeme i další místní památky jako je jeden z mnoha místních klášterů Mosterio de São Bento, královskej palác Paço Imperial nebo moderní metropolitní katedrála Saint Sebastian pro 20.000 věřících, připomínající gigantickej včelí úl. Večer pak jdeme okusit trochu místního nočního života, abysme se přesvědčili, že Rio je skutečně městem, který nikdy nespí.

Včelí úl - Saint Sebastian

Včelí úl – Saint Sebastian

Válečka u moře aneb poslední dny v Americe – João Pessoa

  Další den už ale nezbejvá, než se rozloučit s Kristem i cukrovou homolí a vyrazit dál na sever. Tentokrát nás čeká snad nejdelší jízda busem v životě – padesátihodinová cesta do João Pessoa, na nejvýchodnějšim cípu Brazílie, v tropickym pásu Jižní Ameriky, jen kousek nad východní metropolí Recife.

   João Pessoa je oblíbený přímořský letovisko, nabízející desítku kilometrů pláží s bělostnym písečkem a vodou teplou jak čerstvě napuštěná vana. Čekaj´ nás tu poslední dny putování po americkym kontinentě, proto si tu chceme hlavně odpočinout a nachytat nějakej ten bronz. To bysme ale nebyli my, abysme se skutečně jen tak váleli. Chceme si opálit i zadnice a proto si půjčíme kola a vyrazíme na nuda pláž s příznačnym názvem Tambaba, údajně vzdálenou asi 20 kiláků od města.

  Z dvaceti kilometrů se ale vyklube padesát, rovňoučká cesta okolo pobřeží se přeonačí na zuřivý výstupy do nekonečnejch kopců, páč zdejší břehy tvoří povětšinou vysokánský útesy. Když totálně zničený přijedeme na pláž, smočíme se rychle v moři, ani nestačíme usušit skrznaskrz zpocený hadry a zase vyrážíme, abysme cestou zpátky stihli píchnout, důkladně se spálit a  nakonec zažít nefalšovanej tropickej liják, kdy se silnice mění v koryta řek. Ale i ta chvilka na pláži stojí za to, romantičtější místo s bělostnym písečkem uprostřed rozervanejch skalisek jsme snad ještě neviděli – ty nudisti si halt uměj´ vybrat místečko.

Parádní brazilský pláže

Parádní brazilský pláže

  Další den ještě stihneme omrknout maják Cabo Branco, tyčící se nad nejvýchodnějšim místem Brazílie, ale i celý Ameriky. Pak už ale nastupujeme na naší poslední americkou štrapác, do nedalekýho Recife, města s údajně úžasnou koloniální architekturou, my tu ale žasneme jen z tisíců bezdomáčů, vyspávajících opici na snad všech veřejnejch prostranstvích.

Zátiší s baletkou

Zátiší s baletkou

Drobná rekapitulace, aneb ohlídnutí se za americkou štrapácí

  A odpoledne hurá směr Frankfurt. Nezbejvá, než se po 21 měsících minimálně na pár let rozloučit s Amerikou. Projeli jsme jí vcelku poctivě – od Aljašky po Patagonii, hned několikrát od Pacifiku k Atlantiku a zpět. Severní Amerikou nás vozil windísek – minivan, kterej nám věrně sloužil půdruhýho roku. Dovez´ nás od severního polárního kruhu až  málem na rovník. Projel s náma 10 provincií Kanady, 23 států USA, celý Mexiko a dalších 5 států Střední Ameriky. Její jižní sestřičkou už jsme se proháněli jen s cizí pomocí – autem, busem, s rikšou či na korbě náklaďáku, z Kolumbie až do Ohňový země a pak zpátky zas až málem na rovník.

Náš milovanej Windísek

Náš milovanej Windísek

  V Americe jsme si dali dva „životní rekordy“ co se nadmořský vejšky týče – nejnižší bod byl jednodušší – do 86 metrů pod hladinu moře v kalifornskym Údolí Smrti nás pohodlně dovez´ windísek. Nejvyšší bod byl o fous těžší – z několikadenního výšlapu na naší první (a nespíš i poslední) šestitisícovku, 6.088 metrů vysokou Huayna Potosí jsem si naštěstí odnesl jen drobnou jizvu na hlavě po zabodnutym cepínu.

Na vrcholku Huayna Potosí

Na vrcholku Huayna Potosí

  Zažili jsme 47 stupňový vedro v Jižní Dakotě i 45 stupňovej mráz v kanadskejch horách. Strávili jsme celkem přes tři měsíce na trecích a túrách v Kordilérách, Skalistejch horách, Andách, ale i džunglích a pampách.

  Celkem jsme při naší americký štrapáci urazili po zemi přes 103.000 kilometrů. Z dvaadvaceti zemí kontinentální Ameriky jsme vynechali jen čtyři, povětšinou proto, že nás nezajímaly. Ještě si ale budeme někdy muset vyrazit do Venezuely, tu jsme minuli jaksi „omylem“.  Tak příště…

Naše cesta po Americe

Naše cesta po Americe

  Po velmi krátký zastávce v Evropě, konkrétně ve Frankfurtu, vyrážíme objevovat další kontinent, tentokrát ten černej. V Jihoafrický republice strávíme dva krásný měsíce pozorovánim snad všech zvířat, který Afrika může nabídnout, ale i potápěnim se s velrybama nebo tančenim s prsatejma černoškama.

Ale o tom zase příště. Teď běžte hodit oko do fotogalerie.

Rubriky: Brazílie | Napsat komentář

A naopak – když se daří

…aneb výběr z dvou a půl letý cesty po pěti kontinentech

Rubriky: Aljaška, Austrálie, Bolivie, Chile, Ekvádor, Galapágy, Indonésie, Laos, Mexiko, Peru, Polynéské ostrovy, Thajsko, USA, Velikonoční ostrov, Vietnam | Napsat komentář