Přehřátá Kambodža

Po prozkoumání Laosu míříme stále na jih, do kambodžský pekelný výhně.

Co nám o Kambodže poví kámoška Wiki:

Kambodža (kambodžsky Kâmpŭchea), celým názvem Kambodžské království, je království v jihovýchodní Asii. Sousedí s Thajskem, Laosem a Vietnamem; na jihozápadě má přístup k Thajskému zálivu Tichého oceánu. Země patří mezi nejchudší v regionu. Smutný věhlas si získala zejména vinou řádění Rudých Khmerů v letech 1975-1979, kdy byly vyvražděny na 2 miliony obyvatel. V letech 1976 – 1990 byl pro Kambodžu používán název Kampučia. Toliko faktografie.

Pro Čechy ještě neni bez zajímavosti, že současnej Kambodžskej král Norodom Sihamoni žil a studoval 13 let v Praze, až do roku 1975, od základky až po AMU, kde se věnoval hlavně tanci.

Nás vítá Kambodža trošku nepřívětivě. Na odhehlym hraničnim přechodu nám povídá autobusák, že nám zařídí víza, ale že k běžnýmu poplatku 20 dolarů musíme vysolit dalších 9 babek na úplatky. To bysme se na to podívali – jdeme si to plni odhodlání zařídit sami – našim apelum na slušný chování přeci nemůžou odolat. Odolávaj‘. Výstupní razítko 2 babky. „Nechceš? Fajn, pobuď ještě nějakej pátek v Laosu, však dostaneš rozum“. No nic, o 4 doláče chudší se posunujeme k dalšímu stánku, tentokrát pro kambodžský víza. „23 dolarů prosím.“ „Snad 20, ne?“ „Kdepak, 23…“ „Můžu vidět, kde to máte napsaný?“ „Ne“ „Můžu dostat stvrzenku?“ „Ne“ „Můžu mluvit s Vašim šéfem?“ „Ne“. V záchvatu beznaděje aspoň vytahuju foťák, že si pana policejního vyfotim. V tu chvíli ouřadovi dochází trpělivost. Trhá na cáry naší žádost, háže po nás pasy a zavírá krám. „Vida, půl dvanáctý, nejvyšší čas skáknout se na oběd. Adieu.“ Už jsme u stánku poslední a čeká na nás celej bus, takže z mentorskýho tónu rychle přecházíme k prosíku a nasazujem‘ smutný oči. Ještě rádi mu vyplázneme požadovanou sumu. Panáček při vydání víza tváří jako milosrdná sestra. Stále mám v uších jeho hlášku: „Velvyslanectví, kde se něčeho dovoláš, je vocaď 500 kiláků.“ A takhle nás čekaj ještě 2 stánky. Zabere jen to, když tvrdíme, že už fakt nemáme dolary, páč jsme všechno rozdali jejich chamtivejm předchůdcum…

Úplatky jsou prej v Kambodže hluboce zakořeněný na všech úrovních – od špinavejch hraničních úředníčků až po premiéra (kterej se přijímánim úplatků už ani netají – aspoň se „platiči“ nebudou zdráhat, když vědí, na čem jsou).

Autobus nás vyhazuje ve Stung Trengu, kde nás kromě ubíjejícího vedra překvapuje ukrutná špína všude kolem. Snad jsou Laosani aspoň o něco čistotnější, snad je to tim, že Kambodža je o poznání hustějc zalidněná, každopádně na místním trhu pro odpadky neni vidět, co prodejci vlastně nabízej‘. Taky Laoská doprava, byť od pohledu stejně chaotická jako v Kambodži, byla přeci jen zcela bezproblémová, bez nehod – to v Kambodži jich vidíme hned několik a málem jsme i jejich přímejma účastníkama – pokud přecházíte, Kambodžan prostě nezpomalí a neuhne.

Ze Stung Trengu se osmimístnym minivanem přesunujeme společně s dvaceti dalšíma lidma do Banlungu, městečka ležícího u bran Ratanakiri, rozlehlýho národního parku na severovýchodě země, na samejch hranicích s Laosem a Vietnamem. Park nás láká k bližšímu prozkoumání a tak si do jeho nitra platíme hned třídenní trek.

Dopoledne, po společnym nákupu třídenního proviantu na místním trhu, vyrážíme malou „dlouhoocasou“ loďkou nejdřív po špinavý široký řece, po chvíli odbočíme a vydáváme se proti proudu čistý, živý říčky, kde nejednou musíme překonávat divoký slapy. A všechna čest kormidelníkovi, každou peřej s náma vyjíždí bez ztráty květinky, jen před tou nejdivočejší nás radši vysazuje. Tuhle si to říčkou plave had, támhle se zas ve větvích prohání hulman, nad hlavou nám kroužej‘ ledňáčci.

Výjezd peřejema

Odpoledne dorážíme do vesnice, kde máme spát v baráčku společně s rodinou a užívat si její pohostinnost. To se však jaksi nekoná, spíme v brlohu bokem od vesnice sami a vesničani se tvářej‘ poměrně nevraživě, ani neodpovídaj‘ na pozdravy. Asi jsou s našim průvodcem či správou národního parku v křížku. S Frantíkem, Australanem a Aljaščanem je ale celkem sranda, tak se bavíme i bez vesničanů. Procházíme se po jejich „sadech“ a zjišťujeme, jak vlastně vypadá neoloupaný kešu, kterejch roste všude plno.

Kešu na stromě

Druhej den nastupujeme trek džunglí. Kombinace 40 stupňů a 100% vlhkosti neni pro trekování v pralese právě ideální. Už po prvnim kilometru na sobě nemáme suchou ani nitku a nepůsobíme nejspíš zrovna přitažlivě. Teda jak pro koho – přitahujeme velký množství mušek a much, po chvíli bohužel i lesních včel, který nás na přivítanou drobet popíchaj‘.

Trek vede chvílema i přes Ho-či-minovu stezku, která procházela i Kambodžou. Když člověk vidí ty desítky metrů bambusu, pod kterejma se cesta schovává, nediví se, že byla tak těžko vypátratelná.

Ho-Či-Minova stezka

Odpoledne dorážíme na místo našeho noclehu, v ostrohu chladný a skutečně osvěžující říčky, ve který trávíme veškerej čas až do soumraku. Po večeři si vybalíme a postavíme naše závěsný lůžka, ve kterejch se kupodivu spí poměrně pohodlně. V noci nám cosi čenichá kolem „tábora“, druh zviřátka se nám ale určit nedaří.

Džungloidní spaní ve visovym lůžku

Poslední den probíhá v podobnym duchu, cesta loďkou zpátky z vesnice je zase příjemnym zážitkem. Jinak ale s trekem nejsme příliš spokojený, dostává se nám jen málo z toho, co nám v propagačnim letáčku slibujou. A dlouhý dohady o vrácení části peněz, kterou žádá naše „koalice nespokojenců“, taky nikam nevedou. Argumenty typu „čínský nudle zalitý vlažnou vodou byste neměli v letáku nazývat bohatou snídaní“ jaksi nepadaj‘ na úrodnou půdu, chlapík jen dokola opakuje „No refund“. Pak už ho nebavíme – zavolá svojí sekretářku, ať to dořešíme s ní a sám jede domu. Když zjistíme, že sekretářka má stejně velký kompetence jako těžítko na nejím stole, a podobně je na tom s anglickou slovní zásobou, máváme tlapama a odcházíme středem. Naše úvaha, že trek koupenej přímo u správců národního parku bude kvalitnější, je očividně mylná – je to státní podnik a tomu je turista stejně u zadku jako místnim celníkum.

Druhej den už zase půjčujeme motorku a motáme se po cestách i necestám zpět směrem k národnímu parku. Chceme tu navštívit další animistický vesnice. Ty zdejší prosluly hlavně díky svejm zvláštnim hřbitovum. Místní svoje mrtvý spalujou a pohřbívaj‘ uprostřed lesů. Kolem hrobu stavěj‘ zvláštní vyřezávaný „strážce“ – obvykle lidský postavy, někdy napůl opice či jiný zviřátka. Hřbitov je pak zapovězenej a porušit tohle tabu znamená velkej prohřešek vůči vesnickejm duchum. U vesnice Kachon na jeden takovej hřbitůvek skoro omylem narážíme. Zachováváme úctu k zemřelejm a obdivujeme sošky jen z cesty. Jen jednou pod vidinou lepší fotky vylejzám na nejbližší vyvýšeninu mimo cestu a ihned následuje trest strážců hřbitova – roztrhnu si palec o jakejsi ostrej kámen.

Hřbitovní strážkyně

Slovenka, kterou potkáváme večer, vypráví, že o zákazu nevěděla a vlezla na hřbitov, čehož si všimli vesničani. Zvedla se taková vlna nevole, že byla ráda, když jí odtud odtáh‘ průvodce, co se tam právě přichomýtnul. Díky němu se ve vedlejší vesnici zúčastnila přímo funusu – což prej byl hodně zvláštní rituál plnej transcendentální muziky, divokejch tanců kolem zemřelýho a jakejchsi omamnejch látek.

Hřbitovní střážci

Odpoledne ještě zavítáme k jezeru Boeng Yeak Lon, což je vlastně obrovskej, prakticky dokonale kruhovej kráter, památka po pravěkym mohutnym výbuchu. Dneska kolem celýho jezera piknikujou stovku místních, popíjej‘ kyselý rejžový víno ze zvláštních džbánků a mastěj‘ domino. Všechno působí jak doma, u rybníka Krajáče.

Jezero Boeng Yeak Lon a krásná domorodka

I přes šílený vedro skoro vždycky spíme v pokoji bez klimatizace, páč pokoj s klimkou stojí všude dvojnásobek. 1kWh energie stojí totiž Kambodžany 14x víc než například Australany a vydělávaj‘ na ní 300x tak dlouho. Neni divu, že skoro každá rodinka má před domkem vlastní generátor.

Další bus nás veze do Kratie. Aspoň si to myslíme. Proti našemu plánu se ale staví kambodžská laxnost a zároveň příslovečná neochota čelit jakýmukoliv problému. Domlouváme se s průvodčim, ať nám v Kratii řekne, pak ale máme pocit, že jí jaksi projíždíme bez zastávky. Několikrát se ho jdeme zeptat, jestli už jsme náhodou neměli vystoupit, ale on vždy jen mávne rukou, že je všechno v poho. Po dalších dvou hodinách jízdy nám řekne, že do Kratie musíme přestoupit na jinej bus. Když si u spolucestujících konečně ověříme, že jsme jí o 100 kiláků minuli, kašleme na Kratii i průvodčího a jedeme „zadarmo“ do Phnom Penhu. Tim přicházíme o vzácný sladkovodní delfíny, kterejch se Mekongem proháněj‘ poslední desítky.

Dvoumilionovej Phnom Penh, hlavní město Kambodži ležící na břehu Mekongu, nás hned první den překvapuje svojí čistotou a výstavností – snad nikde jinde v Asii jsme neviděli víc evropský město. Široký bulváry společně s čistejma a upravenejma parkama jakoby vzpomínaly na francouzskou nadvládu, která je stále čitelná z okolní architektury. Hlavní město bylo totiž ušetřený od řádění Rudejch Khmérů, který město pouze kompletně vylidnili a pak si z něho udělali „stan generálního štábu“.

V podvečer se městský parky zaplněj‘ místníma, který tu bez rozdílu věku hromadně cvičej‘ aerobik (resp. spíš jen tak tancujou) do rytmu evropskejch vypalovaček. Jinde si zase stařenky dávaj do těla na stepperech nebo rotopedech, který jsou zadarmo k užití v posilovně pod širym nebem.

Večerní Phnom Pehnská diskotéka v ulicích

Večeři si užíváme taky po evropsku, po dlouhý době dlabeme „pravou italskou“ pizzu. Moc dobře se bavíme, když sledujeme holčiny u vedlejšího stolu. V místní hospodě totiž zavedli evropskou vymoženost: „plná miska salátu, naber si, co chceš“. A holčiny odvedle na to maj‘ dokonalej grif, jak poznáváme, když se ke stolu blíží jedna z nich a nese obrovskou vrchovatou mísu. Resp. mísa původně nikterak velká nebyla, ale po slečnině čtvrthodinový píli se její objem minimálně zpětinásobil. Po vrchovatym naplnění mísy přišly totiž na řadu dlouhý „hranolky“ z mrkve, zapíchaný po obrubě misky, coby kostra. Jako výplň mezi hranolkama posloužily salátový listy – a hurá, můžeme naplnit misku o dalších 10 cm vejš. Holky se všechny nacpávaj‘ k prasknutí a číšník ani nehne brvou. Myslim, že Česi se maj‘ ještě co učit, jak se „kroutí volantem“.

Královskej palác

Ráno obhlížíme Královskej palác se stříbrnou pagodou, kterej jakoby z oka vypad‘ bangkokskýmu bráškovi. Nabízí plno krásnejch zahrad a staveb, do těch nejhezčích místností je ale (stejně jako v Bangkoku) vstup zakázanej, stále sloužej‘ pro reprezentační účely královský rodiny. Stříbrná pagoda získala svuj název kvůli dlaždicový podlaze celý za stříbra, která je dneska „pro ochranu“ přikrytá vetchym koberečkem, takže značně trpí pod váhou hromady tlustejch Amíků.

Wat Ounalom

Omrkneme taky několik buddhistickejch chrámů (už ani nevíme proč, jako vždycky jsou hezký a všechny úplně stejný, byť každej jinej) a prolejzáme místní trhy.

Poté navštěvujeme muzeum genocidy Tuol Sleng, což původně byla střední škola. Poté, co Pol Pot školy zakázal (jeho heslem bylo „školy jsou na nic a univerzitní diplom je dobrej tak na vytření zadku“), změnila se škola na jedno z mnoha kambodžskejch vězení. Neslo označení S-21. Šlo o „prominentní“ vězení pro ty největší nepřátele režimu. Rudý Khmérové sem v letech 1975-78 sváželi jeden náklaďák za druhym, naložený vězněma ze všech koutů země. Během necelejch čtyř let tu bylo vězněnejch, mučenejch a nakonec popravenejch 17 tisíc lidí. Přežilo jich jenom sedm (malíř, fotograf, mechanik a další lidi potřebný pro vězení).

Vězení Tuol Sleng (S-21)

Likvidace „nepřátel lidu“ probíhala systematicky – vyvraždili vždycky celou rodinu včetně právě narozenejch dětí. Mučení sloužilo k tomu, aby se z obětí vymlátilo „přiznání“ a jména dalších „nepřátel“. Ty následně čekal stejnej osud. Vězení S-21 už byla konečná – odtud lidi převáželi jen k hromadnýmu hrobu na Choeung Ekkousek od Phnom Penhu.

Hromadný popravy probíhaly po celý zemi. Postupem času se trest smrti udílel za jakoukoliv neposlušnost – za opuštění vesnice nebo tábora, za nepovolený kontakty s rodinou apod. V prvních měsících se popravovalo zastřelenim, ale pak bylo třeba šetřit nábojema – nejběžnějšim způsobem popravy se pak stalo umlácení motykou nebo zkrátka zahrabání do hromadnýho hrobu zaživa.

Vězení Tuol Sleng (S-21)

Hlavní kápo věznice S-21 Kang Kek Leu alias Duch byl letos konečně odsouzenej na doživotí. Mezinárodní tribunál soudí v současnosti taky tři nejvyšší představitele Rudejch Khmérů, který se soudu dožili. Sám Pol Pot byl někdejšíma vlastníma přívržencema v roce 1998 uvězněnej ve vojenským táboře v džungli a údajně umřel na infarkt ve chvíli, kdy se dozvěděl, že ho vydají mezinárodnímu tribunálu. Jeho smrt se ale nikdy věrohodně neprokázala a pořád o ní panujou pochyby (možná někde žije s Elvisem).

O Rudejch Kmhérech jsem se rozepisoval už v povídání o Laosu, tak mi dovolte už jen krátký doplnění pro dokreslení obrázku. Hned poté, co se Pol-potovci ujali moci, začali uvádět v Kambodži do života svoji ideologii, což byl jakejsi zbastlenej marxismus-leninismus (vybírali si z něj, co se jim hodilo) a kambodžskej nacionalismus . Města byly nenapravitelný semeniště kapitalismu, proto byly vysídlený nebo rovnou srovnaný se zemí a obyvatelé přestěhovaný na venkov (často jenom do džungle), kde byli nucený otročit na rejžovejch polích. Makalo se od slunce východu do slunce západu. Zrušily se peníze a školy. Rodiny byly rozdělený, chlapi a ženský žili v oddělenejch kolektivech. Jediná povolená láska byla láska k Angkoru (tak se oficielně jmenovali Rudý Khmérové). Manželský partneři byli lidem přidělovaný a páry se mohly stýkat jen ve vymezenejch časech za účelem plození dětí. Ty pak byly rodičum odebraný a vychovávaný Angkorem. Život a oblečení Kambodžanů byly plně unifikovaný, každej měl mít jen pár základních věcí a musel nosit jen černej stejnokroj. Jako kdyby se Pol-pot inspiroval Orwellem nebo Zamjatinem…

Když člověk prochází tak sugestivnim vězenim/muzeem a čte o těch zvěrstvech, jen žasne, čeho všeho jsou lidi schopný, když maj‘ moc a zároveň co všechno s lidma dokáže udělat strach.

Ani po Vietnamský intervenci v r. 1979 se Rudý Khmery nepodařilo úplně potřít, přešli totiž k partyzánský válce. Pol Pot se s desetitisícema nejvěrnějších uchýlil do hor na východ, odkud po celý 80. léta dál ved‘ gerilovej boj proti Vietnamcům (i díky podpoře Thajska, Číny a USA).

Z Tuol Sleng se jdem‘ trochu uklidnit při projížďce po Mekongu, pokoukat západ sluníčka nad královskym palácem. Cestou zajíždíme k říční obdobě slumů – celý rodiny tu žijou, spí, vařej‘ i perou přímo na prťavý loďce s chatrnou stříškou. Marně přemítáme, jak tam asi vznikaj‘ děti, když jich má každá rodina kolem sebe deset.

Mekong a loďky – slumy

Vozíme se ve třech na velký lodi, za pár šušní – chudákovi kapitánovi jsme se snad ani nemohli vyplatit. Podobnejch lodí se třema i dvěma pasažérama potkáváme spousty (asi je nenapadlo se spolu navzájem domluvit).

Západ nad královskym palácem a nad Mekongem

Z hlavního města razíme do Kampotu, městečka nedaleko jižního pobřeží. Vede nás tam hlavně touha trochu se konečně ochladit v nedalekym Bokor Hill Station, oblíbenym horskym středisku z dvacátejch let minulýho století, kterej vystavěli pro tamní francouzský „okupanty“. Stejně jako my zmírali v kambodžskejch vedrech a proto založili výletní městečko v příjemnejch klimatickejch podmínkách, kilometr nad mořem. V Kampotu se dáme do řeči s jedinym bílym spolucestujícim – a von se z něj vyklube Čech cestující už skoro rok po Asii. Vyrážíme společně na véču a na pivko. Před rokem vyjeli s partou kluků autem směr východ a dojeli až na samej východ Ruska, do Magadanu. Pak se jim porouchalo autíčko, po dobu jeho opravy se nějak rozdělili a Aleš si teď courá po svejch v Jihovýchodní Asii. Zjišťujeme, že ještě máme co cestovatelsky dohánět.

Večer se rozdělujeme i my, páč Aleš jede k moři a my do Bokor Hill Station. Poté, co horský městečko Frantíci opustili, stalo se z něj město duchů – to nám aspoň říká průvodce. Bohužel nahoře zjišťujeme, že do rázu městečka krutě zasáh‘ největší kambodžskej korupčník, kterej vlastní všechny benzinky a nějakou záhadou taky právo vybírat horentní sumy jako vstupný na architektonickou perlu Angkor Vat. Po jakejchsi čachrech se mu totiž podařilo získat stavební povolení – tady, v centru národního parku – na obří kasino a hotel za miliardu dolarů. Stavba je v plnym proudu a tak si klidu a příjemnýho horskýho ovzduší užíváme jen v zapadlejších částech městečka. Opuštěný hotýlky s příjemnym „prvorepublikovym“ vzezřenim jsou vystavěný na skalnim zlomu, odkud prudce padá krajina kilometr hluboko a nabízí se krásnej výhled na džungli i pobřeží. Ještě si zaskočíme k vodopádu, před kterym nás průvodce varuje, že prej se tam potuluje třínohá tygřice se značnym apetitem (tři nohy jsou možná na tygra málo, proti nám pořád ale jedna navíc). Nakonec ale nepotkáváme ani tygřici ani vodopád (v období sucha by se měl totiž jmenovat spíš čůrkopád).

Bokor – jeden z mála kostelů v Kambodži

Přepravujeme se dál do Sihanoukville, města pojmenovanýho na počest předchozího krále, nejoblíbenější a zároveň málem jediný přímořský destinace v zemi. Sousední Vietnam a Thajsko totiž nebyli vůči Kambodže nikterak štědrý a nechaly jí jen uzoučkej proužek pobřeží. Pláže trochu připomínaj‘ italský letoviska, hospoda vedle hospody, slunečník vedle slunečníku. Nám to ale celkem nevadí, přejeme si jen relax a popíjení drinku na lehátku.

Znovu potkáváme Aleše, takže společně proflákáme a proklábosíme celej den i večer. Plážoví naháněči se činěj‘ a tak druhej den vyrážíme společně na celodenní lodní vejlet s několikerou šnorchlovačkou a poznávačkou okolních ostrůvků. Koráli jsou krásný jako snad všude v JV Asii, byť neni snadný je ve vodě okukovat, páč vybavení už má drobet odsloužíno (tu chybí šnorch, tam zas pásek nebo sklo u brejlí). Voda neni teplá, voda je horká.

Sihanoukville – výlet na okolní ostrůvky

Pak ještě rybí barbecue a válečka na pohádkovym opuštěnym ostrůvku jak z ráje – a jsme zas na pár dní krásně zrelaxovaný. Budeme to potřebovat, protože se trochu impuzlivně rozhodujeme pro drobet hektickej vejlet do Vietnamu – v Sihakunville totiž zařizujou víza „na počkání“ a my tak trochu nevíme, co s časem. V rámci zachování „geografický posloupnosti“ ale s dovolenim přeskočim v čase a nechám Vietnam na samostatnou kapitolu. Posunujeme se tedy v čase skoro dva tejdny a v místě do Siem Reap, města na severovýchodě Kambodži, kterej je známý předevšim jako východiště pro monumentální komplex Angkorskejch chrámů.

Chrámy v Angkoru se můžou chlubit snad všema myslitelnejma superlativama – největší buddhistickej chrám světa, největší hinduistickej chrám světa, největší náboženská stavba vůbec a spoustu dalších. V dobách dávno minulejch patřil Angkoru taky primát co do velikosti města – ve 12. století dosahovalo město Angkor milionu obyvatel. V tý době žilo v Londýně či Paříži sotva třicet tisíc lidí. Tehdy byla Kambodža centrem Khmérskýho království (od 9. do 15. století), největší říší jihovýchodní Asie . Jeho území pokrejvalo i dnešní Laos, Thajsko, Vietnam, část Barmy a jižní Číny. Hlavnim náboženstvim byl hinduismus a buddhismus – podle toho, kterej král zrovna vládnul, ale obě víry byly ve vzájemný úctě a toleranci.

Chrámy v Angkoru – Banteay Shrei

Snad každej král říše si tu musel vystavět svuj palác a minimálně jeden chrám, kterej musel rozměrama a výstavností trumfnout vládce předchozího. A tak je dneska v komplexu Angkoru k nalezení skoro dvě stě chrámů, z nichž po některejch zbylo už jen pár šutrů, nebo je nadobro pohltila džungle, jiný jsou ale stále krásně zachovalý a i dneska můžou udivovat svojí monumentalitou a úžasnou výzdobou.

Po vyplenění Angkoru Siamcema ve 14. století upadlo město v zapomnění. Je až neuvěřitelný, že ke znovuobjevení tohohle obrkomplexu došlo až v roce 1860 francouzskejma kolonizátorama – to jen dokládá, jakou sílu má místní neprostupná džungle. Některý chrámy jakoby se stále nepodařilo džungli vyrvat. Tu roste z chrámový věže mohutnej strom, támhleten vchod do svatyně je zase ze všech stran obrostlej kořenama.

Chrám v Angkoru – pohlcen džunglí

Rozlehlost chrámů nedovoluje jen tak se mezi nima procházet, máte možnost buď se nechat páprdovsky vozit na tuk-tuku či taxíkem, nebo si půjčit kolo. Motorky tu zakázali, oficiálně proto, že turisti nemaj‘ kambodžkej řidičák, podle nás proto, aby zajistili práci tuk-tukářum. My dáváme přednost bicyklu a za chvíli si vesele šlapeme Angkoru vstříc na kolech se zpuchřelou duší a osmičkou jak vrata.

Bayon a Bára s kolama

Hned první zastávka je nucená, páč před nejbližšim chrámem vypouštim duši (tu od kola). Zatimco zručnej dědeček se za mrzkej peníz věnuje opravě, my obdivujeme Bayon – snad nejcharismatičtější chrám celýho komplexu. Architekt jakoby náhodně rozházel stovky jeho věží a věžiček bez ladu a skladu. Každá chrámová věž je vytesaná do tvaru Buddhovy hlavy, respektive spíš jen usměvavý tváře. Spleť chodeb a chodbiček dá člověku snadno zabloudit. Na vnějších stěnách sochaři vyobrazili tisíce výjevů z všedního khmérskýho života, jako je porod, vybírání vší nebo chlap požíranej krokodýlem. A pochopitelně nejvíc prostoru dostávaj výjevy „slavnejch válek“.

Bayon a jeho tváře

Duše zacelena a dopuštěna, vzhůru na další chrámy. Zatimco ty nejznámější jsou doslova obsypaný hordama lačnejch turistů a pokud chceš vidět kus obtesanýho šutru, musíš z něho sundat Japonce, jejich odlehlejší menší bratříčci jakoby nic nevěděli o mumraji a davech okolo Bayonu a Angkor Vatu. Na vzdálenym chrámu Banteay Samré se v podvečer procházíme úplně sami, byť podle nás patří mezi ty nejhezčí. Horší je to např. s chrámem, kde Lonely Planet chválí západy sluníčka. Liduprázdnej chrám, oáza klidu, neni chvíli před západem ani vidět pod horou lidí, lačně čekajících s foťákama, až se ta žhavá koule překulí za kopec.

Banteay Samré

Skoro nakonec si necháváme samotnej Angkor Vat, původně hinduistickej chrám postavenej ve 12. století. Je to skutečně velkej barák. Vnější obvodová zeď je dlouhá přes kilometr a široká osm set metrů. Všichni tenhle chrám obdivujou pro jeho symetrii a „harmonii designu“, my ale popravdě na zadek nepadáme – asi je velkej a symetrickej až moc.

Vnitřní nádvoří Angkor Vatu

Chrám má představovat posvátnou hinduistickou horu Méru, domov bohů. Pět věží představuje posvátnou horu a okolní vrcholky. Celej komplex chrámu a dalších budov je obehnanej vodnim příkopem, kterej znázorňuje oceán. Nejvyšší věž je vysoká 75 metrů. Vnitřní zdi chrámu zdobí hromada reliéfů. Snad každičkej centimetr čtvereční je vyzdobenej výjevama z bájnýho eposu Rámajána. I tady se jedná hlavně o války, mimo ty tu najdete například zajímavě zobrazený hinduistický peklo.

Výzdoba stěn Angkor Vatu

V 15. století byl chrám přestavěnej na buddhistickej, takže tu potkáváme Rámu s Višnou vedle Buddhy.

Pokojně si kráčíme útrobama gigantickýho svatostánku a kocháme se, když tu přiletí parta bodyguardů a ať prej uděláme prostor… Kolem nás se prožene delegace papalášů v čele s jakymsi brejlovcem. Když šlapeme na kole do hotelu, čeká nás něco podobnýho – policajt nás stáhne z cesty a čekáme, až projede konvoj antonů a vládních pancéřovejch vozítek. Teprve večer v televizi, z online přenášený konference probíhající v Siem Reapskym nejlepšim hotelu, poznáváme, že to je čínskej prezident Chu Ťin-tchao, kterej tu je na přátelský návštěvě. Jsme celkem překvapený, že kvůli němu nedali celej Angkor Vat vyklidit.

Třetí den ještě neodoláme a vstáváme ve zcela nedovolenkovej čas – čtyři hodiny, abysme si mohli s dalšíma 4.836 turistama vyfotit svítání nad Angkorem. No, žádná hitparáda. Ale vzhledem k tomu, že tentokrát se necháme páprdovsky vozit, tolik nám to nevadí.

Svítání nad Angkor Vatem

V jedenáct dopoledne už musíme sedět na hotelu a čekat, až si nás vyzvednou a dopravěj‘ na bus směr Bangkok. Ve čtvrt na dvanáct se jdu ještě radši zeptat do agentury, jestli s náma počítaj. „Samozřejmě, v klidu panáčku, dejte si pivko a buďte trpělivý, za pár minut si vás tam vyzvedneme“. Ve dvanáct tam jdu znovu, jestli jako pořád všechno v pohodě. „A jéje, my na vás zapomněli, promiňte. Tak zejtra to snad klapne“. Ztropim tam scénu, že jestli zmeškáme zejtřejší ranní odlet z Bangkoku, se zlou se potážou. Zaplaťpánbů se tim vytrhnou z věčnýho stoickýho klidu a začínaj‘ vymejšlet krizovej plán. Po chvíli nás odváží motorikšák kamsi za město. Tam přesedáme do nějakýho osobáku, kde nás vzadu sedí pět. Ale všechno dobře dopadá, na hranicích doháníme náš bus a spokojeně si mašírujeme do Bangkoku, abysme mohli nastoupit let do Indonéskýho Bali.

Ale o tom zase příště. Vlastně popříště, napřed se můžete těšit na „Vietnam z rychlíku“ (jestli se vůbec někdy ještě dostanu k internetu).

Fotky klasicky ve fotogalerii.

Zatííííím.