…aneb na východ od ráje
Minimálně ráje turistickýho, za kterej je indonéský Bali považovaný. Proto tam taky neni přes turistu kam šlápnout a všude kolem zní Němčina nebo Francouzština. Člověk si zase připadá jak v Bibione.
Když odmyslíte davy turistů, je Bali se svejma krásnejma hinduistickejma opičíma chrámama, malebnejma rejžovejma políčkama i majestátníma horama skutečně „perla indického oceánu“, jak je nazývaný v bedekrech. My jsme ale celej ostrov celkem poctivě prozkoumali před pár lety, proto se tu, i přes tropický vedro, tentokrát moc neohřejeme. Dneska nás lákaj‘ Nussa Tenggara, neboli Malý Sundy, ostrovy a ostrůvky táhnoucí se východně od Bali skoro až k Papui.
Nussa Tenggara – Malé Sundy
Chceme aspoň zavzpomínat na starý časy a ubytujeme se v Kutě ve stejnym ubytku jako před čtyřma lety. Tehdy superparádní hotel New Arena ale za těch pár let značně sešel, takže místo luxusu si užíváme plesnivejch stěn a tisíců štěnic. Ty Báru požerou tak, že vypadá jak po spalničkách.
Já si jdu zavzpomínat na svojí zašlou surfařskou slávu (už jsem to kdysi jednou zkoušel) – půjčuju si za mrzkej peníz prkno, absolvuju u panáčka desetiminutovej „připomínací rychlokurz“ a – nechci se vytahovat, ale jsem pak za surfařskýho guru – dokonce se jednou i na chvilku zvednu. Balijský zlomy jsou jedny z nejpopulárnějších na světě, a tak se se mnou zkouší na prkně zvednout stovky a tisíce dalších amatérů, sem tam na vlnách předvádí parádičky i nějakej ten profík.
Kuta – surfař
Druhej den už ale frčíme na trajekt směr Lombok, Baliho menší dvojče (jak mu řikaj‘ průvodci). Do přímořskýho městečka Senggigi dorážíme až pozdě večer, s klasickym několikahodinovym zpožděnim. Ráno půjčujeme obligátního mopeda a vyrážíme objevovat krásy Lomboku.
Hinduismus má na Lomboku, stejně jako na Bali, silný zastoupení, jinde v Indonésii ho prakticky nenajdete. Tady se ale, na rozdíl od západního souseda, musí Bráhma dělit o božskej trůn s Alláhem. Mešita je na každym rohu a ani v tý nejzapadlejší vesničce se neschováme před pravidelnym brzkym budíčkem v podobě „meluzínů“ svolávajících na ranní modlitbu.
Hinduistický chrámy nás celkem zklamou – úžasnejm balijskejm pagodám a osamělejm chrámum na rozeklanejch útesech nemůže Lombok vůbec konkurovat. Zato kopcovatá krajina oblasti Tetebatu plná malebnejch kaskádovitej rejžovejch políček, říček a vodopádů nám učaruje.
Je právě doba slizně a políčka jsou obsypaný babkama, žnoucíma a sušícíma úrodu.
Veřejnou dopravu na ostrově zajišťujou skoro výhradně jen povozy s koníčkama. Nejde o atrakci pro turisty, ale o zcela běžný „taxíky“ pro místní. Turisti Lombok zatim naštěstí příliš neobjevili.
Hlavnim lákadlem Lomboku je pro většinu cestovatelů jeho dominanta – Gunung Rinjani. Tahle majestátní sopka má vlastně na svědomí vznik celýho ostrova. Hora se drápe do 3.726 metrů nad moře a pohled z vrcholku do kráteru prej patří mezi to nejlepší, co Indonésie nabízí. To si nesmíme nechat ujít. Samotný nás tam ale nepustěj‘. Kdo se chce podívat nahoru, musí si zaplatit 3 – 5 denní trek s průvodcem a nosičema. Volíme nejkratší třídenní variantu a říkáme si, že výstup bude značně bařtipánskej – převýšení je sice přes 3 km, ale za tři dny a ještě nám chudáci indonéský táhnou jídlo a stany. Prostě brnkačka.
Naše vejprava má mezinárodní složení: 4 Kanaďani (do kterejchž se počítáme i my), Španěl, Ir, Anglánka a Amičanka. Krom toho průvodce a 4 nosiči. Prvních pár hodin se prodíráme džunglí, než vyšplháme nad úroveň lesa, do naprostý mlhy. Odpoledne se ale mraky rozestoupí – právě v okamžiku, kdy se dodrápeme na okraj obrovskýho kráteru a před náma se jak mávnutim kouzelnýho proutku zjeví fantastickej pohled na jezero uprostřed sopky, odkud před pár desítkama let vyrost‘ ještě jeden menší „vulkánek“. Je příjemnej chládek a vzdoušek čerstvej, takže nám ani nepřijde, že jsme překonali 2 kiláky převýšení.
Gunung Rinjani – pohled z vrcholku kráteru
Když Rinjani bouchla, musela to bejt celkem řacha. Lombok, stejně jako prakticky celá Indonésie, leží na zlomu asijský a australský pevninský desky a proto patří mezi tektonicky nejaktivnější oblasti na světě. Z malýho kráteru se stále kouří, jinak se ale jeví celkem klidně. Víc si pšouknul naposledy před dvaceti lety.
Na okraji kráteru (v cca 2.650 m.n.m.) rozbíjíme náš tábor a pozorujem‘ vrchol Rinjani, což vlastně neni nic jinýho, než nejvyšší cíp nerovnoměrnýho obrkráteru. Po setmění posloucháme vytí místních zdivočelejch psů. Měsíc je právě v úplňku. V noci mrzneme. Spacáček je zaprvé indonéskejch rozměrů (takže mi sahá kousek nad pás), zadruhé je fleesovej, což je tu noc sakra málo (v týhle vejšce i na tropickym Lomboku v noci občas uhoděj‘ mrazíky). Ke vší smůle se nám s Bárou oběma zároveň rozjede chřipajzna. Nakonec výstup zas taková brnkačka nebude.
Druhej den ztrácíme těžce nabytý vejškový metry. Slejzáme o 600 níž do kráteru a obcházíme jezero. Cestou se brodíme přes ukrutně ledovou řeku (Anglánka je chudinka tak malá, že má vodu po krk). U jezera se má konat koupačka v horkejch pramenech, nějak nám ale v agentuře zapomněli říct, že ty jsou teď, po období dešťů, kdesi hluboko pod vodou. Koupání v jezeře tudíž jen pro otužilý, který se nenabažili ledový řeky (Španěl).
K večeru rozbíjíme tábor na druhý straně kráteru, ve zhruba stejný vejšce jako včera. Další ledová noc a ještě ledovější ráno. Abysme stihli úsvit na vrcholku Rinjani, je totiž potřeba vstávat v půl třetí ráno a ještě za tmy překonat dalších tisíc vejškovejch metrů. Chřipka nám dává zabrat. Makaci, poflakující se okolo cesty, si klepou na čelo, kam se to takhle v noci drápem. Když bojujeme se silnym mrazivym protivětrem a drolivou sopečnou sutí (chvílema provozujeme Jacksonův moonwalking), klepeme si na čelo taky – máme tohle zapotřebí? Jsme vděčný za svit úplňku a jedný čelovky, páč cesta po okraji kráteru je místy hodně ouzká a srázy sakra prudký (slibovaná baterka od průvodce se jaksi nekoná). V půli cesty na vrchol nad cestou lámu hůl. Bohužel tu trekovou, když se na ní trošku zřítim.
Ale jen co pár minut před vrcholem vyjde sluníčko a nám se naskytne výhled po kráteru i celym ostrově, víme, že to stálo za tu námahu. Hora vrhá do kraje stín ve tvaru pravidelnýho trojúhelníku. V dálce se rýsuje posvátná balijská GunungAgung a stovky větších i menších ostrůvků Indonésie. Sluníčko pomalu otevírá oponu a ukazuje to sopečný divadlo pod náma v celý kráse.
Pekelná kosa nám nedovolí zůstat příliš dlouho. Cesta dolu je o poznání snazší – jak na skluzavce – co krok, to 3 metry. Na snídani už zase dřepíme ve včerejšim táboře a pochutnáváme si na toastech a palačinkách (všechna čest nosičum, ze kterejch se vyklubali i schopný kuchaři). Jak zjišťujeme, nahoru nás došlo jen šest – Amičanka a Španěl postupně odpadli, přičemž Amičanku poslal průvodce dolu samotnou potmě bez baterky, takže se zřítila ze srázu a ošklivě si potloukla koleno – ještěže si platíme průvodce, kterej se má starat o naší bezpečnost.
Cesta dolu je nekonečná a únavná. Při pozdnim obědě vypadá naše grupa jako po výstupu na Everest. Mladičká Kanaďanka pláče vyčerpánim. Je pravda, že kolegové nejsou na cestu nikterak zvlášť vybavený. Lombocký agentury jsou schopný ve snaze prodat trek nakecat potenciálnímu zákazníkovi cokoliv. Tak třeba Španělovi nakukali, že převýšení je asi 500 metrů, že každej den půjde maximálně 3 hodiny a že nahoře je krásně teploučko… Cestou potkáváme Nory, který nahoru šplhaj‘ dokonce v crocskách…
Do vesnice se dostáváme až kolem pátý, takže nestíháme předplacenej trajekt na ostrovy Gili a musíme přespat ve špinavym guesthousu ještě špinavějšího přístavu, kde Báru pro změnu požerou štěnice. Trek i přes chřipku přežíváme celkem ve zdraví, jen Bára cestou ztratila nehet u palce (neni rozumný kupovat si o číslo menší trekový boty).
Ráno nás lodička dopravuje na ostrov Trawangan, největší ze třech pidiostrůvků Gili Islands.Tam máme na dnešek zaplacený dva ponory, ty ale vzhledem k nemoci odkládáme a dva dny se věnujeme výhradně rekonvalescenci. Nejhezčí marodění, co jsme zažili – válení se u moře, šnorchlovačka u krásnejch korálů a večer vždycky bašta ve vyhlášenejch rybářskejch hospůdkách, kde objevujeme nejlepší steak z tuňáka na světě. A hlavně: bramborovej salát! Jéžiš, po třech měsících brambory! Neni nic lepšího!
Abysme měli aspoň nějakej pohyb, obcházíme ostrov dokola, což je asi dvouhodinová záležitost.
Třetí den je chřipka pryč, takže hurá pod vodu! Ostrovy Gili patří mezi nejoblíbenější indonéský i světový potápěčský destinace. Ostrovní vesnička doslova praská ve švech pod všema potápěčskejma agenturama.
Denně vyrážej‘ desítky lodí na jeden z třiceti oblíbenejch „diving spotů“. V moři neni kam dupnout přes korály, který jsou obsypaný tisícema ryb a rybek. Prvně se noříme do asi 22 metrů u Shark point, kde kromě žraloka potkáváme taky několik karet obrovskejch, murény a další zajímavý potvory.
Bára dostává mizernou, unikající bombu a náhle jí dochází vzduch, byť měřák ukazuje ještě 50 barů. Dejchá pak s instruktorem a všechno dobře dopadne. Zjistit 20 metrů pod vodou, že nemůžeš dejchat, prej ale neni nic příjemnýho. Podruhé jdeme pod vodu u vraku lodi Bounty, která je sice menší a novější než její slavná jmenovkyně, ale zato krásně porostla vrstvou korálů a stala se domovem tisíců ryb, humrů a ráčků. Bára dostane jinou bombu, u který jí pro změnu dojde drobet předčasně vzduch (aspoň měřák je tentokrát v poho). Byla chyba zařizovat si ponor dopředu – je vždycky dobře si společnost napřed pořádně prohlídnout. Ale jinak jsou ponory skutečně úžasný – tolik rybek a korálů jsme viděli snad jen na Borneu. Potápí se s náma taky Rakušák s podvodnim foťákem, takže si od něj zase stahujeme fotky – ale zase stojej‘ za prd, bohužel se taky teprve učí fotit.
Když už jsme zrekreovaný až hanba, kupujeme si lísky na bus, kterej nás má dovézt přes Lombok a dlouhou Sumbawu na ostrov Flores. Na tu cestu jen tak nezapomeneme. Nejenže se avizovanejch 24 hodin protáhne na 36. Nejenže absolvujeme celkem 4 přestupy do různejch dopravních prostředků, od minivanu, přes normální autobus, až po pidibus, kterýmu pod našima nohama chybí půlka podlahy. Nejenže čekánim na další spoje strávíme na nádražích zbytečnejch 10 hodin. Tohle všechno už nás nechává naprosto chladnejma. Horší je, že na trajektu ze Sumbawy na Flores si jdu takhle vyfotit krásný ostrůvky, otevřu baťoh s foťákem a místo něj na mě vykouknou tři půllitrový flašky vody. Chvilku ještě nechápu a řikám si, co to má Bára za pitomý nápady. Teprve pak mi to docvakne. Když Báře ukazuju svuj objev, zjišťuje, že jí chybí všechny prachy v peněžence (naštěstí měla jen 250 dolarů). Z mýho baťohu zmizel pro jistotu i náhradní objektiv.
Hned si všechno dáváme dohromady (s křížkem po funuse) – noční bus a chlapík na sedačce za náma. Bohužel naše ostražitost za léta cestování „bez nehody“ značně polevila a pan zločinec neni žádnej začátečník. Očividně si nás vytipuje a po zastávce na večeři si sedne hned za nás, přestože za náma předtim sedí párek Němců. V noci neni složitý poznat, že spíme – plný nosy a bolavý krky doznívající chřipky způsobujou, že oba chrápeme, jak když pilou řeže. Pak už jen stačí opatrně nám z pod nohou vypreparovat batoh a kabelku, postarat se, aby baťoh bez foťáku vážil stejně a vrátit zpět… K ránu pak vyskočit na zastávce ještě před rozbřeskem. Bára si v noci dokonce kontroluje, jestli má peněženku, ale podívat se dovnitř jí bohužel nenapadne. Pánbů zaplať, že se loupežníkovi nezachtělo našich pasů nebo platebních karet – to by naše putování nejspíš skončilo. Takhle se nám jen o měsíc zkrátilo. Na zapití žalu si dáváme každej jednu flašku nečekaně nabytý vody – tý nejdražší, co jsme kdy pili.
Známe název společnosti i SPZ autobusu a vzhledem k tomu, že řidič měl k dispozici seznam pasažérů, řikáme si, že bude dobře ve floreskym přímořskym městečku Labuan Bajo nahlásit zlodějnu na floydech.
Už první kontakt s místnim policajtem nám dává poznat, že spíš než o výslech poškozených půjde o frašku. Neznaje ani slovo anglicky (když nepočítám „nou ingliš“) se na nás chvíli bezradně usmívá a pak nám podává notebook, ať si jako hlášení napíšeme sami. Barvitě celou událost popíšeme do nejmenších detailů. Máme i přesnej popis pachatele: Malej, hnědý vlasy, hnědý voči, národnost indonéská – toho přece musej‘ najít, stačí prověřit každýho chlapa z 230 milionů Indonésanů. Pak noťas zase předáváme ouřednímu činiteli. Ten se na nás zase hezky usmívá a přemítá, co dál. Pak ho napadne kamsi zavolat a začne číst naše hlášení – stylem „Somééonéé behíínd ús…“ Radši mu beru telefon z ruky a diktuju jakýsi anglicky hovořící ženštině náš výtvor. Stejně se ale nedozvim, co bude dál. Panáček se pak zase jen hezky usměje, podá nám vytištěný hlášení a rozloučí se s náma. Druhá kopie jde nejspíš po našem odchodu rovnou do skartovačky.
Nenecháme si ale excesem znechutit dovču a radši mažeme domluvit vejlet lodí na ostrov Rinca. Jen na Rince a na sousednim Komodu, dvou malejch ostrůvcích mezi Sumbawou a Floresem, se daj‘ pozorovat volně v přírodě varani komodští, kterejm se pro jejich dravost a nebezpečnost řiká komodští draci. Tyhle ještěrky dorůstaj‘ až 3,5 metru a 150 kilo. Na ostrůvcích stojí na vrcholku potravního řetězce. Ulovit si k obědu jelena či buvola pro ně nepředstavuje žádnej problém.
Vyrážíme se dvěma Anglánama na trek po ostrově, kde se snažíme nějakýho draka ulovit (teda ulovit aspoň do objektivu foťáčků). Cestou potkáváme jen jednoho cca tříletýho. Ranger nám řiká, že je na ně dneska vedro, jsou někde zalezlí, aby se nepřehřáli. Zdaleka nejvíc (celkem 10) se jich prochází a válí přímo u stanice správců parku, nejstaršímu je prej přibližně 25 let. Ranger se dušuje, že je nikdy nekrmí, přesto ale varánky zdaleka vábí vůně místní kuchyně. Ani prej nejsou naštvaný, že nic nedostanou, jen si prostě rádi začichaj‘.
Nadávám jako pes – tři měsíce s sebou všude tahám teleobjektiv, kterej skoro nevyndám – furt se utěšuju: „Na varany to ale bude parádička, pěkně detail hlavy, zaostřit na oko…“. A pak je smutně fotim na ten nejlevnější IXUS (kterej s sebou pro jistotu vezeme a kterej nám naštěstí pan Ruprecht neztopil).
Draci o nás neprojevujou příliš zájmu, jen po očku sledujou, jestli nejsme moc blízko. Ranger nás ale varuje – byť na to nevypadaj‘, dokážou bejt sakra mrštný a varaní útok bejvá často smrtelnej i pro dospělýho člověka (o čemž nás zpravuje i veselá vývěska s aktuálnim počtem obětí). Pokud útok přežijete, ještě nemáte vyhráno – varan vám totiž kousnutim vpraví do těla specielní jed, kterej výrazně snižuje srážlivost krve i krevní tlak. Tim se postará o to, abyste buď vykrváceli, nebo aby se vám rány nezacelily a vy do několika dnů či tejdnů podlehli zranění. A dráček je trpělivej, kousne si třeba takhle do buvola a pak si ho pár tejdnů hlídá, chodí všude s nim a těší se na pořádnou baštiznu.
Po chvíli přikluše turnus lehkovážnejch turistů, který přes protesty bezradnýho rangera strkaj‘ objektivy drakum před tlamu a fotěj‘, jak šílený. To já si pěkně radši nadejdu pro fotku zpovzdálí – bohužel přitom málem šlápnu na nohu varanovi, kterej si to mezitim přihasil z džungle. Je ale shovívavej a všechno přejde jen lehkym zasyčenim. Pak na mě ještě vyplázne svuj rozeklanej hadí jazyk.
Cestou zpátky zastavujeme u Andělskýho ostrova. Malej ostrůvek je dneska jen pro nás čtyři. Užíváme tu vodních radovánek a další fajnový šnorchlovačky. Potkávám tu prapodivnýho zelenýho raka (či kýho čerta), kterýho se snažim chytit tak dlouho, dokud nepřejde z obrany na útok a pekelně mě nekousne (klepeta nemá, zato zuby jo).
Na hotelu potkáváme Jirku s Dášou a Petra s Petrou, dva sympatický páry na dovče, který se před pár dny taky náhodou potkali v Timoru a od tý doby jezděj‘ spolu. Strávíme spolu dva příjemný večery u piva. Druhej večer se Petra dokonce na Bářiny narozky vytasí se slivovičkou – neni nad to potkat krajana!
Bohužel se nám jaksi vrací chřipka. Je nám ale líto zase se jen tak válet, takže půjčujeme motorku a vyrážíme na dlouhou pětidenní štrapác po Floresu. Ostrov tvoří dlouhá úzká nudle táhnoucí se přes pět set kiláků k Timoru. Je obydlenej už od pradávna, už před 100.000 lety tu pobíhal zakrslej, metr vysokej „hobit“ – člověk floreský. Ostrov protíná podélně transfloreská magistrála. Název budí dojem čtyřproudý dálnice. Realita je drobet jiná. Ve skutečnosti vypadá jak třetitřídka po náletu. Přes průměrnou rychlost 30 km/h se nedostáváme. Několikrát se silnice promění v koryto řeky, v jednom případě bohužel natolik bahnitý, že se nevyhneme při dobrzďování drobný kolizi. Nic, co by nespravil drátek a důkladný vydrhnutí motorky u potůčku. Jen z oblečení už floreský bahno asi nikdy nepustí.
Cesta se drápe a klikatí přes hory, skrz chudý vesničky plný přátelskejch domorodců a kolem spousty úžasnejch rejžovejch políček. Místní omladina si s náma strašně ráda za jízdy plácá – což je občas vo hubu. Některý Floresani vypadaj‘ jako světlejší australský Aboriginci – však od Austrálie je to tu jen coby kamenem dohodil. Mezi Bali a Lombokem taky prochází tzv. Wallaceova linie, která řiká, že na východ od Bali už najdete zvířenu převážně australskou.
Jen co vyjedeme drobet do hor, začíná kosa zcela neletní. Do toho nám sem tam zaprší. Přesto se nám podaří dokodrcat do města Bajawa, kolem kterýho jsou k vidění desítky starobylejch vesniček, působících jak z doby kamenný. Několik jich navštěvujeme – např. Benu, animistickou vesnici kmene Ngana.
Vesnice Benu – rodinné stříbro
Rodina musí krom svýho domečku postavit na „návsi“ vždycky ještě dvě prťavý chajdy pro duchy mrtvejch předků – zvlášť pro chlapy a pro ženský. Taky si vystavujou svoje bohatství – tzn. kolik za život sežrali buvolů (všechny jejich lebky nebo rohy maj‘ jako chloubu na průčelí domku).
Džunglí pak dobloudíme k Malanage Mate Air Panas – místu, kde se stejká horká říčka s říčkou studenou. Parádní koupačka – každej si může najít svý místo s ideální teplotou. Po několika dnech mrznutí na motorce a hotelech s kádí se studenou vodou místo sprchy přijímáme přírodní horkou vanu velmi vděčně.
Po tý nejhorší silnici přijíždíme až do Nage, další animistický vísky, kde snad v životě neviděli turistu. Seběhne se na nás podívat celá vesnice.
Po další dlouhý štrapáci přijíždíme do národního parku Kelimutu, horský oblasti se třema různobarevnejma sirnejma a arsenovejma jezírkama. Asi ještě neni sezóna, tak jsme v parku úplně sami. Jezírka měněj barvu každou chvilku, podle toho, jak se zrovna vyspěj‘. Z fotek je známe červený, černý a tyrkysový, my potkáváme hnědý a modrý. Všudypřítomnej sirovodík zajišťuje v parku vůni zkaženejch vajíček. Podle místních je Kelimutu posvátný a po smrti odcházej‘ do jezer duše zemřelejch (jak se to slučuje s tim smradem, nevim).
Následuje dlóóóuhá cesta zpátky do Labuan Bajo. Za pět dní najedeme celkem skoro přesně 1.000 kiláků. Bohužel kvůli špatnýmu rozmístění větších měst s hotelama musíme jeden den ujet 350 kiláků, což na mopedu nechcete. Kdo si kdy v Indonésii půjčoval motorku a vyrážel po zdejších silnicích, ví, o čem mluvim. Příští dva dny si nesedáme ani k jídlu.
Souostroví okolo Komoda je známý nejen pro svý draky, ale taky zase jako jedno z nejoblíbenějších potápěčskejch míst světa. Ponory jen trochu znepříjemňujou silný mořský proudy.
Jsem sice ještě trochu chcíplej, ale nabízený potápění neni do velkejch hloubek (max. 18 m), takže se rozhodneme pro další dva ponory s německou agenturou. První ponor vynecháme, páč je moc hlubokej (a moje dutiny by to nemusely přežít), tak jen šnorchlujeme u krásnýho skaliska, který naštěstí brání silnejm proudum. Stačí jen na chvilku vyplavat na volný moře a chytne vás proud, kterej nepřeplavete. I při šnorchlovačce vidíme žraloka a spoustu dalších potvor.
Pod vodu jdeme poprvé na Manta Point. Tady se proháněj‘ u dna desítky pětimetrovejch rejnoků manta. Rejnoci se stahujou právě sem, protože si rádi lebeděj‘ na písku a místní písčitý dno neni jako jedno z mála pokrytý korálama. Jak nám řiká instruktorka, kromě mant tu neni nic moc k vidění. A má pravdu, neni – ani manty. Může za to druhej pár, kterej se s náma potápí – už je to prej jejich pátej ponor různě po světě, se zaručenym výskytem mant – a ještě nikdy žádnou neviděli… Druhá grupa jich viděla devět.
Všechno si ale vynahrazujeme při dalšim ponoru. Manty sice nepotkáváme, zato snad nejnádhernější a nejbarevnější korály na světě. Pokud je ale chceme vidět, musíme napřed „odhrnout“ mračna ryb všech barev, tvarů a velikostí. Mořskej proud tu má obrovskou sílu, s tim je ale počítáno – v podstatě jen driftujeme kousek nad dnem a pozorujeme podvodní cvrkot. Kromě obligátních karet obrovskejch potkáváme další velkou měňavou chobotnici. Oba ponory jsou tentokrát naprosto bezproblémový (inu, Němci). Jen se mi pak chce pár dní rozeskočit hlava – asi to na plný dutiny přeci jen nebylo to nejlepší… Ale připravte se o to, když už tu jednou jste…
Nutně potřebujeme relax a k tomu nám dokonale poslouží ostrov Serayu. Vlastně ostrůvek. Ostrůveček. Celej se dá obejít za čtvrt hoďky a neni na něm nic jinýho než pár palem, písek, asi osm bungalowů a hospoda. Elektřina a voda se zapíná jen večer na dvě hoďky. Bungalow je vlastně jen pidichajda s postelí a „venkovní“ koupelnou (stěny bez stříšky). Tady nemůžete dělat vůbec nic jinýho, než se válet, popíjet pivo, cpát se dobrotama z místní hospůdky nebo šnorchlovat na krásnym korálovym útesu. Prostě romantíka! Kdybysme už neměli koupenou letenku zpátky na Bali, ležíme tu ještě teď.
Správně, letenku. Zaříkáme se, že cestování busem dáme teď na pár měsíců vale. Na Bali už jsme zase jenom na skok, respektive jen na shánění foťáku. Australský klokany a krokodýly se nám kompaktem fotit nechce a v Indonésii jsou Canóni o poznání levnější než Austrálii. Po dlouhý honičce všech fotoprodejen kupujeme foťák ze stejný řady, co jsme měli (jen o 2 generace mladší) a úplně stejnej teleobjektiv. A pak už jen noc v příjemnym, tentokrát neštěnicovym, hotýlku a ráno tradáá do Austrálie.
Ale o tom, jak tušíte, zase příště. A fotky, jak tušíte, jsou se fotogalerii.
Jinak jsme smutně zjistili, že server bloguje už doblogovává, takže teď vymejšíme, jak z těhle končin „překopírovat“ blog někam jinam. Ale o tom ještě dáme info…
Zatííím.
necesty 