…aneb pár tejdnů hlavou dolu
Do Darwinu, hlavního města Severního Teritoria (neboli Severní Austrálie), je to z Čech štreka. Z Bali sem ale šikovný dohoděj‘ kamenem – přistáváme snad dřív, než letadlo stihne pořádně nabrat vejšku.
Z letiště rovnou mažeme vyzvednout náš předem zamluvenej „přechodnej domov“ – dodávku podomácku předělanou na karavánek. Asi nás měl předem odradit název společnosti Wicked campervans (zpustlý karavany). Dodávka má nalítáno přes tři sta tisíc kiláků a je to na ní sakra vidět. Světla jí sice svítěj‘ na střídačku (v úterý levý, v sobotu pravý, jinak žádný) a okna se nám málokdy podaří zavřít, ale jezdí a má potřebný vybavení (postel, stoleček s židličkama a jakousi parodii na kuchyňskou linku), což je hlavní. Musíme složit kauci dva tisíce babek, což je asi trojnásobná cena vozítka.
Naše superkára
Mobilní domeček má za úkol projet s náma celý Severní teritoria a dovézt nás až do samýho středu Austrálie, k pověstný Uluru. Severní Teritorium je ten nejneobydlenější a nejnehostinnější stát z celý Austrálie – tzn. pro nás jasná cestovatelská volba. Na území 20x větším než naše republika tu žije dvě stě tisíc lidí, z toho dvě třetiny v Darwinu. Osady velikosti Říčan tu maj‘ div ne status velkoměsta.
V Darwinu ještě užíváme veškerý „metropolitní“ vymoženosti a vrháme se na velkej nákup zásob na skoro 4 tejdny. V obchodě nás čeká bolestný zjištění, že už tak drahá Austrálie od naší poslední návštěvy ještě značně podražila. Z Kanady by to byl „jen“ citelnej skok, z Indonésie prožíváme spíš šok. Pravda, je tu drobet jiná životní úroveň, ale vypláznout v „diskontnim“ hypermarketu 65 korun za půllitr coly? Druhdy levnej benzín taky poskočil na hnedle 40 korun za litr. Plán denního rozpočtu rázem zdvojnásobujeme.
Další, tentokrát příjemnej šok zajišťuje srovnání místních silnic v těma asijskejma – i přes minimální hustotu osídlení a každoroční ničivý záplavy jsou zdejší komunikace ve skvělym stavu – znovu si zvykáme, jaký to je, cestovat jinak, než kličkovat mezi kráterama.
Poprvé nás rovný cesty vedou do národního parku Litchfield. Se svejma 12 stupněma jižní šířky patří okolí Darwinu stále do tropickýho pásma. Kolem silnice stojej tisíce mrakodrapů. Termiti si tu postavili mnohamilionový velkoměsto. Některý termitiště se drápou do vejšky až sedmu metrů.
Některý termitiště jsou vysoký až 7 metrů.
Místní potoky a říčky vykutaly v sytě žlutym pískovci spousty hlubokej kaňonů, s vysokejma vodopádama a tůněma nabízejícíma osvěžující pauzu od spalujícího vedra. Často ale od koupele odrazujou cedule varující před krokodýlama. Ty sladkovodní jsou prej kámoši, člověk je pro ně moc velký sousto, ale jejich větší slanovodní bratříčci si na lidech smlsnou s chutí. V období dešťů se natáhnou do řek a potoků, odkud se jim pak nechce zpátky (sladká voda jim nevadí).
Pozor na krokoušky
Dochází nám voda, což může bejt v místních čtyřicítkách celkem problém. Že je voda životně důležitá asi vědí i v jedinym místnim obchůdku, proto jí tam prodávaj litr za sympatickejch 90 korun. Ať žije tržní hospodářství. Od tý doby s sebou vozíme všude pro jistotou přes 30 litrů.
Od severu k jihu přetíná Austrálii v podstatě jen jedna silnice – Stuart Highway. Ženeme se po ní na jih, směr národní park Nitmiluk. V jednom městskym parku na nás vybafne Karlštejn. Teda aspoň jeho zmenšenej model. Park i hrad zbudoval jakejsi B. Havlík – českej emigrant.
Australskej Karlštejn
V Nitmiluku nám aligátoři nedovolej‘ koupačku v krásnym modrym jezírku, vyrážíme aspoň na túru proti proudu, až ke Sweetwater Pool, přírodnímu bazénku, kam se naštěstí krokouši nevydrápou. Turistická sezóna tu po období dešťů teprve začíná, na půldenní túře nepotkáme ani nohu.
Po doplnění zásob v desetitisícovym velkoměstě Katherine razíme stále na jih – k horký průzračný říčce Mataranka, kde se rozehříváme po studený noci. Ve vnitrozemí totiž začne po setmění rychle přikosívat. Byť jsou odpoledne stále třicítky, v noci málem mrzne, na což nám chybí oblečení i spacáky.
Horká říčka Mataranka
Od Mataranky níž neni k vidění nic, než nekonečná rovná silnice a okolní savana, postupně se přeměňující ve vyprahlou oranžovo-červenou poušť. Každejch stři sta kiláků předražená pumpa a pár chaloupek okolo. Na cestě potkáváme tak jedno protijedoucí auto za dvě hodiny – až se člověk diví, pro koho tu cestu vlastně stavěli. Ještě tak nejčastěji kolem projede tzv. road train – silniční vlak. Jak už název napovídá, tyhle kamiony jsou fááákt dlouhý – obvykle vezou za návěsem ještě tři přívěsy. Celková dýlka silničních vlaků leckdy překročí i padesát metrů.
Silniční vlak
Z pouště nevyrůstá široko daleko jedinej kopeček, takže silnice může bejt rovná jako střela. Na jednom úseku naměřim 96 kiláků bez jediný zatáčky. Těžko neusnout. Důvodem k zastávce je vždycky jen oběd nebo zviřátko postávající (či plazící se) u cesty – ať už jsou to zvědavý klokani nebo vyhřívající se hadi, varani a jiný plazolezi. Bohužel spousta klokanů nepřežila setkání se silničnim vlakem a teď na nich hodujou desítky orlů a jinejch dravců.
Chameleon, či kýho čerta…
Aby to nevypadalo, že cesta nenabízí žádný zajímavosti, postavili Ozíci (jak si nechávaj‘ Australani řikat) u silnice několik pomníků typu „Tudy ved‘ první australskej telegrafní drát“, „Tudy ved‘ první australskej rádiovej bezdrát“ apod. Jednu krásnou přírodní zajímavost ale přeci nabízí – spoustu obřích, skoro pravidelně kulatejch šutrů, rostroušenejch nazdařbůh po poušti, s příznačným názvem Devil‘s Marbles (Ďáblovy kuličky). Aboriginská mytologie ovšem řiká, že jsou to vejce nebeskýho hada. Otravnou společnost nám tu dělaj‘ tisíce dotěrnejch much. Ostatní turisti radši vylejzaj‘ z auta jen se síťkou přes obličej.
Ďáblovy kuličky
Jak se blížíme do samýho středu Austrálie, potkáváme čím dál víc Aboriginců, původních australskejch obyvatel. Tyhle kudrnáčci, černý jak bota, přišli do Austrálie z Jihovýchodní Asie přibližně před šedesáti tisíci lety (pravděpodobně suchou nohou, Malajsie byla s Austrálií tehdy spojená pevninskym mostem). Od tý doby se jejich kultura prakticky nezměnila. Evropský objevitelé tu zastihli civilizaci na úrovni doby kamenný – nechovali zvířata, nepěstovali žádný plodiny, mnohde ani nestavěli chýše či jiný obydlí.
Jako jinde, i tady čekal domorodce po příchodu Evropanů smutnej osud. Tady snad ještě smutnější než jinde. Když např. v roce 1876 umřela v Tasmánii poslední domorodá holka, mluvilo se o „konečném řešení aboriginské otázky v Tasmánii“. Ve Victorii se snížil jejich počet ze sta tisíc na dva. Ještě před pár desítkama let se používali jako pokusný králíci na testování léků (jakožto „zvíře nejpodobnější člověku“). Teprve v roce 1967 australská ústava uznala Aborigincum lidský práva. Dlužno říci, že od tý body se Ozíci celkem snažej‘ – vrátili jim většinu půdy a staraj se o zachování a rozvoj jejich kultury. Přesto je většina domorodců na okraji společnosti (obvykle se jí sami straněj‘) a na podpoře, kterou často celou utratí za chlast.
Fotky Aboriginců lovíme jen zpovzdálí a potajmu, když nás náhodou zahlídnou, tvářej‘ se hóóódně nevrle. Nemaj‘ zrovna v lásce otravný turisty, který jim sem jezdí „okukovat jejich půdu“. To poznáváme např. v Alice Springs, kde přespáváme na městský vyhlídce (kempum tu, pravda, utržit moc nedáme). V noci se sjede aboriginská omladina a dělá brajgl. A ráno zjišťujeme, že nám propíchli pneumatiku hřebíkem (tzn. užívám si měnění pneu, jako už snad v každý navštívený zemi).
Aboriginskej piknik
Alice Springs, třicetitisícová „metropole centrální Austrálie“ leží asi dva tisíce kiláků od Darwinu, kousíček pod obratníkem kozoroha. Město postavili snad přesně uprostřed Austrálie. Potkáváme tu víc Aboriginců než bělochů. Samotná Alice nenabízí mnoho, snad jen dobrou základnu pro doplnění zásob a jeden ze tří mekáčků v celym Teritoriu, kde můžeme zadarmo sosat internet (ten je jinak pekelně drahej). Okolo města se ale pahorkatí krásná vrchovina MacDonnell, kde v soutěskách mezi pískovcovejma skalama obdivujeme nejednu prastarou skalní malbu (hodně abstraktní – kdyby v průvodci nepsali, že je to housenka, šacovali bysme to na radiátor).
Kaňon ve vrchovině MacDonnell
Ozíci rádi grilujou. Ukrutně rádi. V každym městskym parku a u každý pamětihodnosti je k veřejnýmu užití gril se stolečkama, obvykle obsypanej partičkou natěšenejch opejkačů. I my u Alice Springs natěšeně opejkáme. Po setmění nám přichází dělat společnost (a žebrat o kosti) smečka psů dingo. Tahle psovitá šelma se nespíš vyvinula před asi deseti tisíci lety ze zdivočelýho psa a přišla pravděpodobně s Aborigincema z jihovýchodní Asie. Dingo loví většinou králíky a myši, občas si troufne i na klokana, pro lidi je ale celkem neškodnej (krom jednoho známýho, třicet let starýho případu, kdy matce odnesli novorozený dítě).
Noční návštěva u grilu – dingo
Několik set kilometrů západně od Alice Springs stojí nejznámější a největší balvan na světě – Uluru, (neboli Ayers Rock). Tenhle 350 metrů vysokej a 3,5 kiláku dlouhej kamennej monolit je našim hlavnim australskym cílem. Cestou k němu potkáváme napřed obrovskýho varana obrovskýho, druhýho největšího zástupce varanů (hned po komodskym bráchovi), jak nerušeně chytá bronz uprostřed silnice.
Varan obrovský ve vyhřívá na silnici.
Padesát kilometrů před cílem ještě obdivujeme skálu Mt. Conner, často zaměňovanou s Uluru.
Mt. Connor, často zaměňovaná s Uluru
Naší večeři, kterou kuchtíme v „kempu nadivoko“, pak přijde omrknout zvědavej a drzej emu, vypadající přesně jako kuře z večerníčku.
Zvědavej emu
Když na Uluru prvně vylez‘ první Anglán, drze jí pojmenoval podle svýho oblíbenýho politika, starýho Ayerse. Faktem ale je, že domorodci jí znali desítky tisíc let a je odnepaměti jednim z jejich nejsvětějších míst. Monolit vybudovali společnejma silama v „době snění“ pradávný stvořitelé – dva obrovský kouzelný hadi (bojující proti sobě), klokan a emu. Dlouhý věky byla skála místem pro obřady, výuku dětí (jak lovit, hledat jedlý kořeny, přenášet oheň i vodu, jak připravovat jídlo) i pro lov (k místnim hlubokejm vodním tůňkám, který nevysychaj‘ ani v největších vedrech, chodí pít zvěř zdaleka).
Uluru a my
I dneska je na spoustu míst okolo uvalený „tabu“, kam pak smí jen ženský nebo naopak jen chlapi. Většina posvátnejch míst se nesmí kvůli kmenovejm tabu fotit. V roce 1985 vrátila vláda Uluru Aborigincum, pod podmínkou, že ho zase pronajmou zpátky vládě. Domorodci tu vidí turisty poměrně neradi. Když už museli souhlasit s jejich přítomností, dělaj‘ teď aspoň správce parku a dbaj‘ úzkostlivě na to, aby turisti neporušovali tabu.
Během několika hodin celej šutr obcházíme a zastavujeme se u několika pravěkejch skalních kreseb, hlubokejch tůní i „tajnejch míst“. Oranžová hora kamene vypínající se vysoko nad nás působí skutečně impozantně. Jakoby na nás odevšud dejchalo mystično.
Uluru zblízka
Pokud se rozhodnete vylízt na Uluru, hrozí vám spousta let neštěstí. V nástěvnickym centru si pročítáme srdceryvný dopisy nejednoho pošetilýho turisty, kterej, nedbaje výstrah, vylez‘ nahoru. Za to zaplatil sledem nešťastnejch událostí, srovnatelnej snad jen s osudem, co Vás čeká, když nepřepošlete řetězovej mail 124 lidem. Touha prozkoumat velešutr i seshora je ale silnější než strach z „uřknutí“. Přes Bářinu nevoli se drápu po strmym pískovci až na horní rozlehnou zvrásněnou plošinu, plnou děr, malinkejch jezírek a tůněk. Z vrcholku je úžasnej výhled po okolní, neuvěřitelně rovný krajině, ze který vyrůstá jen nedaleká skála Olgas a kdesi v dálce na obzoru vrchovina MacDonnell. Jinak je horizont jako pravítko.
Pohled z vrcholku Uluru
Ráno míříme k neméně posvátný skále Olgas, neboli (aboriginsky) Kata Tjuta. Přes cestu nám běhá parta vembloudů. Nebojte, nic jsme před jízdou nepili, skutečně tu jsou – dokonce víc, než kdekoliv jinde. Jako spoustu dalších druhů, i velbloudy sem dovlekli Evropani (z Afghanistánu). Hrbáčci tu zdivočeli a nemajíce přirozenýho nepřítele se tu pěkně uchytili – dneska jich po místních pouštích a savanách běhá přes milion a praštěný Ozíci přemejšlej‘, že je budou házet k obědu hladovejm krokodýlum.
Divoký vembloudi
Olgas už netvoří jeden monolit, ale několik desítek přerostlejch kamennejch koulí a šišek. Skrz skály vede několikahodinovej příjemnej trek údolim větrů, nahoru nás tentokrát nepustěj‘.
Olgas neboli Kata Tjuta
Vylezeme si pak aspoň na jednu opuštěnou vyvýšeninku uprostřed trnitý pouště, odkud pozorujeme západ nad Uluru. Obrbalvan má totiž ještě jednu zajímavost – mění si barvy, jak se mu zachce, podle polohy sluníčka i množství mraků. Jednou růžová, jindy béžová, chvíli na to zase sytě oranžová.
Spíme kousek za branama národního parku, hned u silnice. Ráno omrkneme i úsvit nad šutrem. Na ten se nám sice vstávat nechce, ale pak nás v pět ráno vzbudí ranger, ať se vocaď koukáme ztratit, jinak nám Aboriginci rozmlátěj‘ auto, jako prej tenhle měsíc už dvakrát. Těžko říct, jestli kecá, každopádně si pak místo na spaní pečlivě vybíráme.
Uluru nabízí tisíce barev – takhle se vybarví při západu.
Pak už je načase se s Uluru rozloučit a pádit do King‘s Canyon. Pětihodinová túra nad hlubokym kaňonem naprosto předčí naše očekávání (byť jsme, popravdě, žádný neměli). Kam jen oko dohlédne, tisíce kamennejch oranžovejch „lívanců“ poskládanejch na sobě do těch nejroztodivnějčích tvarů, nejčastějc podobnejch včelínum. Uvnitř kaňonu nás zase čeká oáza plná palem a jezírek poskytujících osvěžující koupačku. Kouzlo místa při večernim pikniku za úplňku podtrhuje tklivý vytí dingů.
Kamenný „včelíny“ v King’s Canyonu
Dál máme dvě možnosti – buď si zajet asi 700 kiláků, nebo porušit zákaz půjčovny karavanu a vydat se 150 kiláků po nezpevněný cestě, plný hlubokýho písku a ještě hlubších děr. Jak se rozhodujeme, jste jistě uhodli. Po hrbolatý prašný silničce jedeme tak čtyřicýtkou. Cestou potkáváme desítky prasklejch pneumatik i vraků (a taky strom se svrškama padlých), nás ale nepotká žádnej zádrhel (koneckonců, mám v tom z Asie praxi).
Pneumatiky a svršky „padlých“
Divoká zkratka nás zavedla do západní části MacDonnellský vrchoviny, kde pro změnu vyrážíme na několikahodinovou túru. Na jejim konci se zase prodíráme kaňonem. Avizovaný brodění říčky se díky nedávnejm dešťum proměňuje spíš v plavání. Odměnou je nám ale na druhym břehu párek nebojácnejch (a vypelichanejch) klokanů wallabi, ochotně a trpělivě pózujících při focení z metrový vzdálenosti.
Vypelichanej klokánek wallabi
Spát jdeme, jako vždycky celkem brzo – v tuhle roční dobu se udělá tma v šest a na Báru to funguje tak, že v půl sedmý už zívá a v sedm zalejzá do spacáku. Mimo jiný nám popraskaly všechny světla v dodávce, takže jakýpak ponocování.
A pak zpátky do Alice, na nutný nákupy a net. A další grilovačka s výtečnym australskym vínečkem a další pozorování dingů sběhnuvších se po setmění. A další noční strach s kolemobcházejících Aboriginců. Pak už míříme na sever. Náš vráček ale začne vydávat prapodivný zvuky a zjišťujeme, že skoro došel olej, tak s nim radši jedeme zpátky do Alice, do místního depa půjčovny Wicked, ať ho zkouknou (páč pokud se zadře motor, máme smolíka a přijdem‘ o kauci). Panáček v opravně nám ale řekne, ať jsme rádi, že to jezdí a neotravujeme. „Litr oleje na tisíc kiláků? Tak to je pohoda, ne? Co byste od toho vraku chtěli?.“ Jinými slovy, pokud si někdo budete půjčovat v Austrálii dodávku, zkuste jinou firmu než Wicked.
Na sever musíme znovu dva tisíce kiláků stejnou cestou. V Tennant Creek si naordinujeme odpolední válečku u jezera a pozorujeme piknikující rozvětvenou Aboriginskou rodinku. Zajímavý je např. to, že pravděpodobně vůbec neuměj‘ mluvit potichu, při okřikování dětí vydávaj‘ ženský poměrně zvláštní hrdelní zvuk.
Západ nad jezerem Marie Anne
Cestou do Mataranky se stavujem‘ (stavuju) na zajímavym velbmoudim koláči (promiňte, hrbáčci) a pak navštěvujeme další horký prameny. Kolem skáčou desítky velkejch klokanů červenejch, klokanice obvykle se svištěma (neboli „džouíma“) v kapsách.
Klokanice s malym „džouim“
Po setmění se jdeme projít kolem říčky a potkáváme stovky ukvákanejch ropuch obrovskejch – další živoucí důkaz, že proti lidský blbosti je příroda bezbranná. Tuhle veležábu totiž ve třicátejch letech vysadili Ozíci na východní pobřeží Queenslandu, aby vyčistila plantáže cukrový třtiny od brouka, kterej v ní páchal škody. Ropucha ale broučky vůbec nežrala. Zato žrala všechno ostatní, co jí přišlo do cesty. Jí naopak nežral nikdo, páč žlázy v její kůži produkujou prudkej jed. Skáče si teď vesele po vrcholu potravního řetězce a nerušeně si evoluje. Žáby, který doskákaly od východního pobřeží až k Darwinu, se vyvinuly v až čtyřiceticentimetrový macky, vážící 2,7 kilo (největší zaznamenanej exemplář), s obrovskejma předníma nohama. Jsou neskutečně žravý a dokážou ulovit a zdlábnout i stejně velkou kořist. Za chvilku si možná troufnou i na klokana. Tomu se snažej Ozíci zabránit další velechytrostí – chtěj‘ na ně nasadit masožravý mravence. Takže za pár let budou naši následovníci psát o tom, jak půlmetroví mravenci sežraly všechny Ozíky…
Ropucha obrovská
Ještě nejsme nabažený kaňonů, tentokrát vyrážíme do Katherine George, strmý rokle tyčící se nad krásně modrou řekou. Krokoušci se ale i tady staraj‘ o to, abysme se v ní neosvěžili, přestože po celodenní túře v osmatřiceti netoužíme po ničem jinym. Kolem místního kempu se proháněj‘ stovky klokanů rudejch, zapomenutý pivko si zase berou na paškál drzý barevný ptáci.
Opeřený alkoholici
U kempu potkáváme párek straších českejch emigrantů, když se chvíli bavíme, zjišťujeme, že máme společnýho známýho – svět je vážně malej…
Rokle a říčka Katherine
Jako zlatej hřeb cesty si necháváme Kakadu – národní park uprostřed deštnýho pralesa, s množstvim mokřad a řek, kopců a skal. Tady je bohužel ještě dost znát nedávno skončivší období dešťů, spousta pěších tras je kvůli vodě stále uzavřená. Rozhodujeme se teda poznat nitro parku právě po vodě. Zamlouváme si výlet loďkou a druhej den ještě před rozbřeskem vyrážíme obdivovat bohatou faunu v mokřadách okolo Žlutý řeky.
Kachny nad mokřadama
„Lov na zviřátka“ je úspěšnej – krom desítek různejch druhů vodního i nevodního ptactva potkáváme postupně hned jedenáct krokodýlů mořských, jak číhaj‘ na kořist, proplouvaj kolem, nebo se jen tak válej‘ na břehu.
Krokoušek na břehu Žlutý řeky
Krokoušci patří k nejstaršim obratlovcum vůbec – Pánbů je stvořil dokonale, tak je nemusel posledních 60 milionů let nijak vylepšovat. Největší ulovenej krokodýl mořskej byl dlouhej neuvěřitelnejch 10 metrů a vážil přes 3 tuny.
Číhající krokouš
I my potkáváme pár macíků – na břehu se válí asi pětimetrovej cvalík. Takhle zblízka buděj‘ skutečně respekt. Kormidelník (aboriginskej ranger) se o nás moc nebojí, tak přijíždí leckdy i na metrovou vzdálenost, jednu předpotopní nestvůru by i přejel, kdyby se včas nepotopila.
Proplouvající macek
Nad hlavou nám krouží ledňáčci, volavky i čápi, ibisi, kormoráni i bouřňáci. Pak i několik orlů bělobřichých, který pak usedaj‘ na větev kousek od loďky a vytrvale řvou.
Orli bělobřiší
O další zábavu se stará skupinka opeřenců nazývanejch „Ježíš-ptáček“, páč umí doslova chodit po vodě – díky obrovskejm pařátum jim stačí k chůzi po vodě jen pár kořínků či listů, kterejch je v okolních mokřadách hafo.
„Ježíš-ptáček“
U prvního ranního výletu (kterej je prej na faunu obvykle nejbohatší) musíme ještě připlatit 20 babek za snídani ve formě švédskejch stolů. Dáváme si předsevzetí, že si tam ty prachy navíc poctivě prožereme. Bára se ale k úkolu staví nezodpovědně, až laxně. Musim plnit cíl za oba. Po šesti plnejch talířích (a sladký tečce na závěr) mě Bára odkutálí do auta a pak celej den nechci o jídle ani slyšet.
Mokřady u Žlutý řeky
Cestou do Ubirru pak s našim vráčkem kupodivu úspěšně překonáváme dvě rozvodněný říčky, byť v nejhlubšim místě stojí na silnici půl metru vody. V Ubirru prozkoumáváme bohatý aboriginský skalní malby, leckterý prej starý až 20 tisíc let. Nejčastejšim motivem jsou zviřátka, který domorodci lovili a pak různý příběhy z jejich mytologie či běžnýho života, většinou o tom, jak někdo porušil tabu a pak ho za to stihnul krutej trest.
Skalní malby Aboriginců, starý desítky tisíc let
V Jabiru se plácneme přes kapsu, když si poprvé (a naposled) platíme místo v kempu (asi 6x dražší, než pěknej hotel v Kambodže). Ještě projdeme několik kratších okolních túr, který nás, upřímně, drobet zklamou. Na to, jak je Kakadu profláklej, neni na túrách k vidění až tak moc. Až skoro před výstupní branou z parku natrefíme konečně na skupinu opeřenců, který dali parku jméno – bílejch papoušků kakadu.
Papoušek Kakadu
Pak už ale mažeme zpátky do Darwinu. Tam napřed navštívíme NT Wildlife Park, kde shromáždili většinu druhů fauny Severního Teritoria, která si tu teď napůl divoce žije. Ptáci tu žijou úplně volně – občas nějakej odlítne, jinej zase přiletí… Bára má největší zážitek ze sladkovodních rejnoků, který krmí rybkama a který jí „zahřívaj nohy“
Bára a rejnoci
Večer grilujeme klokánka (promiň, kapsáči) na Darwinskym pobřeží. Ještěže si zabíráme gril už odpoledne – k večeru se z města přiženou hejna rozvášněnejch grilařů a o místa se strhne vyloženej boj.
Grilovačka na darwinskym pobřeží
Po západu neni v pobřežnim parku kam šlápnout přes přecpanýho Ozíka. Po setmění stromy vezmou útokem kaloni neboli „lítající lišky“, další obsaděj‘ přerostlý lasičky – kusu liščí
Possum, neboli kusu liščí
Poslední den nás čeká už jen vrácení vozítka (nakonec jsme s vráčkem najezdili bez újmy přes 6 tisíc kiláků), darwinský muzeum (pěkný, po přečtení superlativ v průvodci ale čekáme trochu víc), ultradlouhá procházka městem a nocleh v bujarym hostelu pro omladinu z celýho světa, jehož bar je ještě v pět ráno v plnym proudu. I my se bujaře bavíme ve společnosti australskýho ošklivýho piva, včas to ale balíme, takže naštěstí neskončíme jako naše spolunocležnice, kterou nad ránem vykáže ochranka z hostelu a ona pak, chudinka, kdesi potratí všechny svý zavazadla i osobní věci.
Západ nad Olgas
Ráno už jen na letiště a hurá zpátky na Bali a pak do Kanady. To zní jednoduše, ve skutečnosti jsou to dlouhý tři dny a tři bezesný noci strávený v letadlech, na letištích, autobusech a autobusovejch nádražích.
Ale o Kanadě a naší radosti i strastiplný cestě za polární kruh zase příště.
Fotky, kde jinde, než v ve fotogalerii.
Zatííííím.
necesty 